O ženách se říká, že dokáží dělat více věcí najednou, zatímco muži se mohou soustředěně věnovat vždy jen jedné činnosti.
Z toho, co jsem se o multitaskingu lidí (nikoli operačního systému, kde se tento pojem objevil nejdříve) dočetl, to není tak docela pravda. Všichni, muži i ženy, zvládáme vykonávat více aktivit najednou, pokud ovšem jen jedna z nich vyžaduje naši soustředěnou pozornost, zatímco ostatní můžeme (nebo se naučíme) provádět automaticky, rutinně či podvědomě.
Jiná věc ovšem je, jak kdo z nás dokáže rychle přepínat svou pozornost mezi několika úkoly, které nelze splnit jen mechanicky a bezmyšlenkovitě. Zda jsou v tomto ohledu ženy statisticky lepší mužů, na to jsem jednoznačnou odpověď nenašel.
Nakonec je také otázkou, jaký má taková neustále roztříštěná pozornost dlouhodobý výsledný efekt. Např. zda výsledkem není pouze mnoho rozdělaných, ale žádný dokončený úkol. Nebo zda výsledek úkolů řešených zároveň není výrazně horší, než kdyby byly prováděny jeden po druhém.
Potkal jsem člověka, který je v efektivním multitaskingu velmi dobrý. Je to můj nadřízený. Jeho e-mailová adresa se objevuje v mnoha firemních konverzacích na různorodá témata, od těch týkajících se projektových rozpočtů až po ty, ve kterých se řeší frekvence doplňování toaletního papíru. No, to asi přeháním, ale v podstatě je to tak, že mého šéfa často vidím a slyším řešit záležitosti společnosti po celé široké škále jejich důležitosti.
Vedle toho tenhle chlapík mluví kromě své rodné francouzštiny také plynule anglicky a výborně česky. Dále, jak jsem zjistil, rozumí i odlišným odvětvím, od pokročilých povelů v systému SAP až po výpočty statického zatížení stroje. A navíc dokáže můj nadřízený být i velmi vtipný a trefně rýpavý. Umí rovněž poradit a navrhnout, jak přistoupit k nějakému problému, aniž by ho třeba podrobně znal.
Samozřejmě, ani on nestihne vždy všechno včas. Občas něco přehlédne, něco neví, něco zapomene. Ale na člověka má schopnosti opravdu úctyhodné.
Když jsem o tom přemýšlel, napadla mě tu jakási podobnost s Bohem. Rozvažuji nad Božím multitaskingem – nad tím, jak Bůh zvládá mnoho věcí najednou; jak se vyzná ve všech oblastech; jak rozumí všem jazykům; jak dokáže být vtipný a ironický; jak zasahuje a pomáhá, aniž by to nutně udělal za někoho. Jak je blízko všem svým vyvoleným a odpovídá na maily... chci říct na modlitby statisíců věřících, pronesené v jednom okamžiku.
„Hospodin je blízko všem, kdo k Němu volají... slyší jejich volání o pomoc a zachraňuje je.“ (Žalm 145)
Mnoha lidem dělá představa dokonalého multitaskingu Boha problém. Ptají se třeba: Jak může Bůh slyšet a odpovídat na takové množství modliteb vyřčených najednou? Jak může svou pozornost tříštit mezi miliony svých věrných? Jak může pečovat o celé své stvoření a nepřehlížet aktuální trable každého jednotlivého tvora?
Odpověď by mohla znít jednoduše: Právě proto, že je Bůh, a ne pouhý člověk. Tyto a podobné otázky totiž odhalují, že vědomě či podvědomě promítáme své omezené schopnosti do schopností Boha. Neumíme si představit, jak bychom to zvládli my, a tak v tom vidíme problém pro Boha. Zapomínáme, že nás lidi Bůh tak moc přesahuje. Že co je nemožné pro člověka, je možné pro Boha. Vždyť On má i všechny naše vlasy na hlavě spočtené! A zkuste si je někdy sečíst sami...
C. S. Lewis v knize K jádru křesťanství nabízí pomůcku k lepšímu pochopení Boží schopnosti věnovat pozornost každému z nás, jako bychom byli ti jediní, o které se stará, kterým naslouchá a které ochraňuje. Odkazuje na pisatele románu, který věnuje třeba celou kapitolu jedné své postavě a jejímu rozpoložení, jejímu zápasu, zatímco všechno ostatní stojí a čas jakoby neběží. A pak klidně přejde slovy „mezitím se stalo toto“ ke zcela jiné záležitosti, které se začne věnovat do detailu. Jako autor příběhu může volně přeskakovat do minulosti i nahlédnout do budoucnosti. On existuje mimo čas svého příběhu, a tak není vázán jeho plynutím ani omezeností postav to chápat.
Také jsem slyšel otázku, jak je to s modlitbami, které jdou proti sobě. Co když se věřící fotbalisté ze soupeřících týmů modlí před zápasem za výhru právě svého mančaftu? Jak se Bůh potom rozhodne? Tady by bylo možné odpovědět, že naše modlitby jsou podmíněné Boží vůlí, a zkušený křesťan si to dobře uvědomuje. Modlí se proto za to, aby byl Bůh oslaven, ať už zápas skončí výhrou či prohrou jeho týmu. Modlí se za to, aby jeho vztah s Bohem byl prohlouben, a je-li to třeba, ať k tomu Bůh použije třeba i prohru (nejen na hřišti, ale i v životě). Modlí se zkrátka s pokorným vědomím, že Boží cesty vysoce převyšují ty lidské.
Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.
- Izajáš 55:9
Boží nadlidské schopnosti – a to, jak je používá ve své lásce k nám – jsou úctyhodné. On sám je hoden uctívání.
PK