Milí přátelé, kteří patříte Bohu a jste si toho vědomi –
Vypráví se vtip, jak se během socialismu měnil název jednoho časopisu o zemědělství. Nejdříve se jmenoval „Moje pole“, později „Vaše pole“, pak „Naše pole“, posléze „Jejich pole“. Ten posun v přivlastňovacím jménu z „moje“ na „jejich“ zde sarkasticky poukazuje na proces kolektivizace a vyvlastňování. Sedlákům se brala půda, která byla jejich, aby patřila všem, tedy nakonec státu, ale jim už ne.
Dnes se v této souvislosti zamysleme nad otázkou: Co je vlastně mé? Co mohu trvale a opravdově nazývat mým? Je vůbec něco takového na této zemi? A v jakém smyslu je to mé?
Sedláci a živnostníci kdysi přišli o svůj majetek, a to samé se může stát a stává komukoli z nás. O cokoli, co nazýváme svým, můžeme ze dne na den přijít. Nemusí to být jen v důsledku státního převratu či krachu na burze. Stačí chvilka a zloděj nás připraví o auto, požár o dům, záplavy o zahradu, nemoc o zdraví, neštěstí o rodinu, nehoda o život. I když jsme to vše mohli nazývat svým, bylo to jen dočasně, bez záruky, bez krytí, bez udání doby platnosti.
Martin Luther na toto téma kdysi použil přiléhavou paralelu, když prohlásil, že jsme jako hosté v hotelovém pokoji (někdo v luxusním, druhý v chudším, ale pořád je to hotelový pokoj): všechno zde můžeme používat, je to svým způsobem „naše“, ale všecko zde zase musíme nechat, až budeme odcházet a zhasneme světla…
Sama Bible na mnoha místech připomíná člověku, že celý svět se vším, co je v něm, nepatří člověku, ale patří jeho Tvůrci, živému Bohu Hospodinu. Tak třeba David, sám velký král, který měl velké bohatství a hojnost, v žalmech často uznává a vyznává, kdo je skutečně majitelem všeho, i jeho samého: „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí.“ (Žalm 24:1) Nebo už dříve, když Hospodin vyvedl Izraelce z Egypta, řekl jim: „Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.“ (Exodus 19:5)
Písmo nám tedy předkládá pravdivý a do značné míry i osvobozující pohled na to, co je skutečně naše a v jakém smyslu. Písmo uvádí na pravou míru naše „majetnictví“, když nám připomíná, že jsme dočasní správci, nikoli trvalí vlastníci toho, co nám Bůh každému, v různé míře a různými způsoby, na čas daruje (hmotného i nehmotného). A Písmo také říká, že Bůh nám to vše – náš čas, náš majetek, naši rodinu, naše tělo, duši i ducha – dává, abychom se z toho radovali, děkovali Mu a užívali to náležitě, k Jeho radosti a slávě. Proto také Bůh vydal i ve svém Zákoně příkaz na ochranu daru majetku bližního ve známém znění „Nepokradeš!“ Tedy nebudeš brát druhému, co Bůh svěřil ke spravování jemu! Nemáš snad, člověče, dost problémů spravovat věrně to, cos sám dostal?
Jsem dočasní správci všeho, co máme, nikoli trvalí vlastníci.
Také mnohé křesťanské písně nám tuto skutečnost připomínají. Třeba v písni č. 553 se zpívá: „Co jsme my, Pane, v světě všem? Co je i život náš? Zda vše, co svým zde jmenujem, ty sám nám nedáváš?“ V jiné písni, známém chorálu „Hrad přepevný“ (č. 189), v poslední sloce stojí: „Přijde-li na zmatek, čest, hrdlo, statek, nechť sobě mají, nic tím nezískají, nebes nám však nechají.“ Autor, Martin Luther, nám zde připomíná, že zloději, šejdíři, pomlouvači, ba i vrazi nás nemohou připravit o to skutečné bohatství, o to, co bude naším trvalým dědictvím, co nám Bůh dává spolu se svým Synem, Ježíšem Kristem: totiž poklad v nebi, ke kterému se – namísto k tomu pomíjivému, pozemskému – stále více a pevněji upíná v naději naše srdce. „Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ (Lukáš 12:34)
Na závěr bych se s vámi rád podělil u přiléhavá slova spisovatele a myslitele C. S. Lewise. Jde o úryvek z jeho knihy RADY ZKUŠENÉHO ĎÁBLA (kapitola 21), ve které „starý satanáš“ učí „mladého ďáblíka“, jak vyzrát na člověka, jak ho odvést od Boha (pro ně Nepřítele) a nakonec udržet ve spárech jejich Otce, arciďábla. Lewis zde dokázal mistrně vystihnout prohnanou snahu Satana a jeho poskoků překroutit skutečnost a zatemnit člověku pravdivé chápání života a Boha.
Zde tedy úryvek k tématu „Co je vlastně mé?“:
Můj drahý Tasemníku,
člověka nenazlobí pouhé neštěstí; rozzlobí ho to neštěstí, které on považuje za křivdu. A křivdu cítí, když má pocit, že přichází o něco, nač má zákonný nárok. Z toho plyne, že čím více bude Tvůj pacient od života požadovat, tím častěji bude cítit křivdu a tedy i podráždění. Jistě sis už všiml, že nic ho tak snadno nerozzlobí, jako když ho někdo nečekaně připraví o tu chvíli, o které si myslel, že ji má jen pro sebe. Rozhněvá ho třeba nečekaný návštěvník (když se těšil na klidný večer) nebo hovorná žena jeho přítele (která se objeví, když se těšil na rozhovor s ním samotným). … Hněvá se, protože si myslí, že jeho čas patří jen jemu, a cítí, že ho o něj někdo okrádá. Musíš v něm tedy pečlivě pěstovat ten podivný předpoklad, že „Můj čas patří mně“. Ať má pocit, že každý den zahajuje jako zákonný majitel čtyřiadvaceti hodin. …
Je to delikátní úkol. Pacient by měl předpokládat něco tak absurdního, že ani my bychom to nedokázali sebeméně obhájit, kdyby o tom začal pochybovat. Vždyť on nedokáže vytvořit ani zachovat ani jediný okamžik; všechno dostává jako dar. To už by si také mohl myslet, že mu patří Slunce a Měsíc. …
Stále ho podporuj v tom pocitu, že mu něco patří. Lidé si dělají nároky na něco, co zní stejně směšně v Nebi i v Pekle; k tomu je musíme neustále pobízet. Velká část moderního odporu k cudnosti pochází z toho, že lidé věří, že jim jejich těla patří – ony rozsáhlé a nebezpečné statky pulzující tou energií, která stvořila Vesmír; těla, v nichž se octli, aniž se jich někdo ptal, a z nichž jsou vyhnáni, když se to Jinému zlíbí! Je to asi tak, jako by nějakému princátku dal jeho otec z lásky titul vládce nad nějakou velkou provincií, kterou ve skutečnosti spravují moudří rádcové, a to dítě by si začalo myslet, že mu města, lesy a pole skutečně patří úplně stejně jako kostky na podlaze jeho dětského pokoje.
Tento pocit vlastnictví v nich vytváříme nejen pýchou, ale i tím, že je mateme. Učíme je nerozlišovat mezi různými významy přivlastňovacího zájmena – mezi těmi jemně odstupňo-vanými rozdíly, které směřují od „mých bot“ přes „mého psa“, „mého sluhu“, „mou ženu“, „mého otce“, „mého učitele“ a „mou vlast“ až k „mému Bohu“. Dokážeme je naučit, aby všechny tyto významy redukovali na jediný – stejný, jaký je u „mých bot“; „můj“, který znamená vlastnictví. Dokonce i v jeslích dokážeme dítě naučit, aby „můj medvídek“ nezname-nal toho starého adresáta citu, ke kterému cítí dítě zvláštní vztah (protože právě to je naučí Nepřítel, pokud si nedáme pozor), ale spíš „ten medvěd, kterého můžu roztrhat na kousky, když budu chtít“. A na opačném konci stupnice jsme lidi naučili říkat „můj Bůh“ ve smyslu, který se skoro neliší od „mých bot“ a znamená „Bůh, který mi něco dluží za mé vzorné služby a kterého ve svých řečech využívám – Bůh, u kterého jsem si pojistil teplé místečko.“
Co je vlastně mé? O co nepřijdu? O důvěrné poznání Krista Ježíše, v němž nám Bůh ze své milosti dává to pravé bohatství. Ježíš je ten pravý Bůh a věčný život. (1. Janův 5:20) On přemůže a zmaří i skutky a nástrahy ďáblovy.
Nejde tedy ani tak o to, co nám patří, ale že my smíme patřit Kristu. Navěky. Amen.