Drazí Bohem milovaní a chtění –
Slyšeli jste někdy větu: „To je fakt boží!“ Co znamená? Ano, když je něco nebo někdo „boží“, je senzační, skvělý, parádní, úžasný! Může to být nějaká věc, nějaká událost nebo nějaký člověk, o čem řekneme: Je fakt boží!
Ale popravdě, co je Boží? Co patří Bohu? Co nese Boží otisk?
Podívejme se na onu událost popsanou v evangeliu, kterou jsme si četli. Vystupují v ní dva hlavní protagonisté: na jedné straně náboženští vůdcové, na straně druhé Ježíš. Pročtěme si znovu, k čemu došlo, a ptejme se: Kdo z nich byl Božím otiskem? Kdo z nich patřil Bohu? Kdo z nich byl Boží?
Co je tu císařovo a co je tu Boží?
Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“
Na jedné straně vidíme pokrytectví farizejů. Snažili se Ježíše chytit za slovo, nastražit mu léčku, pomocí lichotek a předstíraného zájmu o jeho pohled na věc ho vehnali do zdánlivě bezvýchodné situace. Mohli ho buď zdiskreditovat před lidmi (kdyby podpořil placení daní cizímu vládci, římskému císaři) nebo ho obvinit ze vzpoury (kdyby podpořil neplacení daní).
Vidíme také jejich bezzásadovost. Byli ochotni se spolčit s kýmkoli proti svému „nepříteli“. Herodiáni, stoupenci a podporovatelé krále Heroda, dosazeného Římany, byli pro-římsky založeni, zatímco sami farizejové byli orientováni proti-římsky. Ale tady se jim hodila i opačná pozice herodiánů, která jim umožnila vehnat Ježíše do slepé uličky.
A všimneme si také zbabělosti farizejů, kteří se rozhodli raději poslat do střetu své učedníky. Ani nebyli sami sto přijít jednat z očí do očí s tím, kterého tak nenáviděli.
Na druhé straně pak máme Ježíše, který byl popsán správně: On je pravdivý, učí pravdivě Boží cestě, nebere ohled na postavení /vnější stránku/ člověka. Takový je také Bůh sám, jak je psáno opakovaně: „Bůh nikomu nestraní.“ (např. Římanům 2,11). Ježíš mluvil vždy otevřeně a upřímně, se snahou zjevit lidem pravdu (i když někdy zní nepříjemně, např. jste pokrytci!) a také zjevit Boží milost (jak píše Jan: „milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista“), s cílem člověka zachránit z jeho sebeklamu a marnosti.
Jaké z toho plyne poučení pro nás dnes? Jednak to, že to, co je Boží, je upřímnost a otevřenost. Bůh stejně jednou to skryté ve tmě odhalí světlem svého Slova a dříve či později pravda a skutečnost vyjde najevo. Naopak faleš, přetvářka a předstírání se nakonec obrátí proti člověku samému. Pokrytectví je vlastně lež proti svému skutečnému já. Tomu já, které potřebuje uzdravit...
Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.“ Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.
Na jedné straně vidíme zesvětštění farizejů. Ač náboženští a duchovní vůdcové, starali se o politické otázky, dokonce pod rouškou Božího zájmu. Denár byla daň na hlavu, placená jednou ročně jako pocta, hold císaři. A farizejové se ptali: Můžeme vzdávat holt nežidovskému vládci? Šlo jim ale skutečně o Boží pohled na věc? Nebo jen sami chtěli mít větší vliv na lidi a jejich finance?
Skutečnost je taková, že sám Bůh ustanovuje vládce. Jsou součástí Božího řádu na zemi (viz Římanům 13:1-8). Proto jsme voláni, abychom vzdávali čest komu čest, úctu komu úctu… ale také uctívání komu uctívání!
Na rozdíl od farizejů, vidí Ježíš tyto věci z nebeské perspektivy. V prvé řadě volá hříšníky k pokání, k obrácení se k Bohu, k odevzdání sebe Bohu, který je slitovný, odpouštějící a milující. Ježíš se nevěnuje politickým otázkám, ale duchovním potřebám každého jednotlivce.
Ježíš rozpoznal, že jádrem sporu nebylo, komu patří peníz daně, ale komu patří člověk sám – jeho duše, jeho život, jeho směřování, jeho cíl. Podle Ježíše může císař beze všeho dostat onu minci se svým otiskem a nápisem, ale Bůh má dostat celého člověka! Tak byl ostatně člověk i kdysi stvořen a popsán: jako Boží obraz, stvořený podle Boží podoby. Ale kvůli hříchu jsme my, lidé, ztratili Boží obraz, dokud ho v nás Ježíš nepřišel obnovit...
Jaké z toho plyne poučení pro nás dnes? Jednak to, že pastoři a jiní služebníci Slova nenabízí křesťanům politické odpovědi – u voleb můžete volit podle svého přesvědčení, zkušeností a politické orientace. Na druhé straně zase politici a vládci s námi neřeší náš vztah s Bohem, stav našeho nitra. Chováme-li v srdci nenávist, nespokojenost, zatvrzelost, pýchu, pokrytectví atd., nic s tím nezmůže, je-li u moci a ve vládě tahle strana, nebo jiná. Politická témata jsou jistě důležitá pro tento pomíjivý svět; o co důležitější jsou témata, která přetrvávají, která otevírá před námi Bůh ve svém slově...
Farizejové, nebo Ježíš? Kdo z nich nesl Boží otisk? O kom z nich by se dalo pravdivě říct, že je Boží? Zde se potvrzuje, co Bible říká na dalších místech, že Ježíš byl dokonalým obrazem Boha, otiskem Boha do člověka. Právě on přišel zaplatit „daň“ za naše vysvobození, za každou hlavu, nikoli ve formě denárů, ale svou vlastní krví bez poskvrny. To proto, abychom i my mohli znovu patřit Bohu, být očištěni od hříchu a mocí Jeho Ducha „odevzdávat Bohu, co je Boží“: totiž sami sebe jako nástroj Jeho působení, jako nástroj spravedlnosti a milosrdenství.
A to je fakt Boží! Amen.