Milované Boží děti a Boží bojovníci –
Říká se, že „bitvy se nevyhrávají početností vojsk“. A v historii bychom skutečně našli příklady, kdy méně početná armáda – např. díky taktice či díky vyspělejším zbraním – dokázala zdolat i protivníka, který byl ve značné přesile. (Takovým příkladem může být bitva u Kann, která se odehrála r. 216 před Kr. jako součást 2. punské války Kartága proti Římu; v ní Hannibal porazil početnější Římany; odtud i úsloví „utrpět Kanny“, které vyjadřuje ničivou porážku.)
Jedna věc jsou ale historické statistiky, a druhá věc vlastní zkušenost. Zkuste si jen na okamžik představit, že jste vojákem (pěšákem) v armádě, která čítá asi 32 tisíc mužů. Stojíte však proti protivníkovi, který má takové množství vojska, jako je písku na mořském břehu. Přes 130 tisíc ozbrojených mužů! Ještě před bojem udělá váš velitel nečekanou věc: pošle 22 tisíc svých mužů domů! Zbyde vás tedy jen 10 tisíc. Načež vás váš vojevůdce pošle k vodě se napít a potom pošle téměř všechny své vojáky domů! Nechá si vás jen 300! Ano, tři stovky mužů proti 130 tisícům. To je poměr, asi jako kdyby šli děti a učitelé této školy dohromady proti všem obyvatelům Plzně. Jakou šanci uspět by asi měli? A jak byste se cítili v takové armádě, dá-li se tomu vůbec ještě říkat armáda?
300 vs. 130 000 ... Tomu říkám početní přesila!
Váš vůdce ale přijde s plánem, který nakonec vede ke slavnému vítězství. Vítězství, které vejde do dějin národa jako příslovečný „den Midjánu“. Díky tomuto náhlému a nečekanému vítězství skončí sedm dlouhých let strachu a podrobení se nepříteli. A to navzdory početní převaze nepřítele ... a díky vojevůdci, kterého povolal Bůh. Jeho jméno bylo Gedeón, což znamená ‚dřevorubec‘ nebo obecně ‚bořitel, porážeč, rozbíječ‘.
Když jsem se snažil v úvodu vyvolat ve vás pocity, jaké byste měli, kdybyste byli součástí Gedeónovy mini-skupinky bojovníků, nedělal jsem to jen tak pro zajímavost. Myslím si, že jako křesťané žijící v České Republice máme možná podobné pocity ve chvílích, kdy si uvědomíme nebo pocítíme tu převahu ateismu kolem nás, tu přesilu bezbožnosti ve světě, tu sílu materialismu a sekularismu, který je servírován jako „oficiální doktrína“ všech „rozumně uvažujících jedinců“...
Neříkám, že lidé kolem nás, kteří mají pro víru a Boha jen slova pohrdání, jsou našimi nepřáteli. To vůbec ne! My přece „nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla,“ jak připomíná apoštol Pavel ve svém listu do Efezu (Efezským 6:12). Proto také ani nemůžeme používat v boji s tímto nepřítelem pozemských zbraní (mečů, pušek, raket, bomb, apod.). Také víme, že satana nepřemůže satan, ale jen Bůh. Proto také nemůžeme používat zbraně hříšného těla (manipulaci, hněv, křik, výhrůžky, apod.). Jediné účinné zbraně v boji s nevírou a beznadějí jsou ty, kterými nás vybavuje Bůh a které Pavel popisuje jako opasek pravdy, pancíř spravedlnosti, obutí ke službě evangelia pokoje, štít víry, přilbu spásy a meč Ducha, kterým je slovo Boží (Efezským 6:13-17).
I takto vyzbrojeni však můžeme být (a také býváme) zastrašeni a ochromeni početní převahou, kterou se Boží nepřítel stále kolem nás chlubí – počtem a vlivem lidí, které drží v zajetí, ve svém vlivu, na cestě do záhuby. Abychom mohli překonat tento strach a strnutí, abychom neupadli do lhostejnosti a smířlivosti s nepřítelem, bude dobré podívat se, jak došlo k tomu, že Gedeón byl kdysi tak odhodlán a nabuzen jít proti přesile. Co ho k tomu vedlo a pobídlo? Co mu dodalo odvahy? Jak se to přihodilo? Může se to stát i nám?
Otevřeme znovu úvod 6. kapitoly knihy Soudců, kde se o tom píše. Zprvu se dozvídáme, že „synové Izraele (tj. Boží SZ lid) se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích (např. stavěli oltáře a posvátné kůly pohanskému božstvu Baalovi). Proto je Hospodin vydal na sedm let do rukou Midjánců.“ Midjánci, kočovní beduíni, ztrpčovali život Božího lidu – pořádali nájezdy, ničili úrodu a kradli dobytek. Mnozí Izraelci si proto mysleli, že Hospodin svůj národ opustil a zapomněl na něj (tak jako on na svého Boha). Ale Hospodin zůstal věrný svému slibu blízkosti a pomoci. Když k Němu Izraelci úpěli, přišel jim na pomoc. Nebojoval však bez nich, ale povolal je, aby bojoval s nimi a skrze ně, aby jim daroval vítězství a oni Mu znovu a víc důvěřovali.
Ve městě Ofra v oblasti, kterou v Zemi zaslíbené zabralo pokolení Manasese (jednoho ze synů Josefa), stál terebint, posvátný strom, a pod ním se jednoho dne posadil Hospodinův posel. Jak spatřujeme později, mluvil skrze tohoto posla sám Hospodin. A mluvil ke Gedeonovi, který právě dělal co? „Gedeón mlátil pšenici v lisu, aby s ní utekl před Midjánci.“ Běžně se pšeničné klasy mlátili na humně, kde vál vítr a mohl snadno odfoukat plevy. Pak stačilo sebrat zrno do otýpky. Proč to ale Gedeón nedělal tímto běžným způsobem? Ano, ze strachu před Midjánci. Raději mlátil obilí v lisu na víno! Obehnán zdí lisu cítil se v bezpečí. Asi jako my, křesťané, se někdy cítíme v bezpečí za zdmi kostela – tady nemáme strach před okolním světem. Přitom tam venku jsou „pole“, která „již zbělela ke žni“ (Jan 4:35)!
Vidíme tedy, že Gedeón nebyl sám o sobě žádný odvážný hrdina, odhodlaný bojovník. Spíše byl (jako dříve i Mojžíš) nerozhodným nespokojencem s mnoha výmluvami („Můj rod je … nejslabší a já jsem … nejnepatrnější.“), člověkem, který se bál. I o něco později, když bořil Baalův oltář, vzal si na pomoc deset svých služebníků a udělal to raději v noci, protože se „bál domu svého otce a mužů města“ (6:27). A ještě ve chvíli, kdy už měl shromážděné vojsko, nebyl si jist, zda je Bůh s ním, a žádal od Boha potvrzující znamení (6:34-40).
Přesto to nic neměnilo na tom, jak Gedeóna viděl Bůh. Všimněme si, jak ho hned od počátku posel Hospodinův oslovuje: „Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“ Cože? Je snad Bůh slepý? Nebo to myslí ironicky, když Gedeona – mlátícího obilí v lisu – nazývá statečným, chrabrým bohatýrem /giborem/? Jistěže Bůh nebyl a není slepý. Ale viděl Gedeona jinak! Hospodin je totiž Bohem, který „dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není“ (Římanům 4:17), který „vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic“ (1. Korintským 1:28), jak poznal později Pavel.
Bůh viděl SÁM SEBE s Gedeonem, a proto v něm viděl hrdinu.
Jinak řečeno, Bůh viděl SÁM SEBE s Gedeónem, a proto viděl udatného bohatýra! A Bůh také věděl, že i svět jednou uvidí Gedeóna jako bohatýra, jakmile Gedeon uvidí Gedeona tak, jak Bůh viděl Gedeona – jako člověka, jehož slabost je požehnána přítomností mocného Boha, jehož hříšnost je překonána přítomností svatého Boha. A to je i náš případ a pro nás poučení! Vidíme sebe možná jako slabé, hříšné, klopýtající, světem utiskované bytosti – a pak nás tak vidí i svět. Zapomínáme, jak nás ale vidí Bůh! Vírou jsme přece skrze křest „oblékli“ Krista Ježíše! Bůh vidí svého Syna v nás – vidí Jeho moc, Jeho svatost, Jeho dokonalost, Jeho vítězství. Bůh vidí svého Ducha v nás, a proto vidí statečné bojovníky se zlem, s beznadějí, s nevírou.
Gedeon tehdy na to zvláštní oslovení Hospodinova posla odvětil poněkud rozhořčeně: „Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny Jeho podivuhodné činy, o nichž nám vypravovali naši otcové? Říkali: »Což nás Hospodin nevyvedl z Egypta?« Ale teď nás Hospodin zavrhl a vydal do rukou Midjánců.“ Vidíme, že Gedeon nosil v srdci vzpomínky na Hospodina a Jeho dávné činy, což bylo dobře, ale nemohl si to srovnat se současnou situací. Hospodin na to odpověděl: „Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám.“ Jak potřebné a užitečné je i pro nás připomínat si, co Bůh v Ježíši Kristu učinil! Jak potřebné a užitečné je opakovat si, jak působil v prvotní církvi, jak se církev z malého počtu Jeho působením rozrůstala, jak se nenechala zastrašit ani výhrůžkami mocných králů. Bůh nás posílá a vybavuje k podobným úkolům: být Jeho odvážnými bohatýry, statečnými svědky Jeho vykupující přítomnosti v tomto světě.
Ano, jako křesťané v České Republice jsme v početní menšině. Náš hlas není tak slyšet v médiích jako hlasy jiných. Naše hodnoty jsou denně pošlapávány a zesměšňovány. Nebude tomu jinak ani v roce 2017. Ale jinak k tomu můžeme my přistupovat! Ne lhostejně, odevzdaně a nevšímavě. Ne ve strachu a v duchovním ochrnutí.
Modlím se, abychom šli rokem 2017 jako Gedeon v síle Krista, který v nás přebývá.
Modlím se, abychom sebe i druhé křesťany viděli, jak nás vidí Bůh, který nás učinil světlem světa.
Modlím se, abychom odhodlaně a trpělivě pracovali na „Pánově vinici“ tam venku – abychom evangeliem sázeli lidem naději, obdělávali ji obětavou láskou a sklízeli ji v podobě víry, která je „drahocennější než pomíjející zlato“ (1. Petrův 1:7).
A Ježíš bude bojovat s námi.
Amen.