Milí přátelé a stvoření milosrdného Boha –
V mnoha českých koledách se zpívá „o tom, co se vskutku stalo, že se lidem narodilo děťátko“ – výjimečné děťátko, Boží Syn i lidský syn. A když se narodilo, bylo položeno do jeslí. Jak se opět zpívá „v jeslích dítě spinká…“ nebo „v jesličkách na slámě leží malé pacholátko na zimě“ a také „ty, jenž všechen oděv dáváš, samo’s nahé a nic nemáš“ …
V dnešní době se ta scéna narození Ježíška zobrazuje spíše jako idylka – jako krásný, voňavý, romantický betlém. Ale skutečnost před více než dvěma tisíci lety byla velice odlišná. Opravdu šlo o běžný chlév (možná zbudovaný v blízké jeskyni) – šlo o místo páchnoucí, špinavé a nehostinné, kde Marie po boku Josefa přivedla v bolestech na svět své prvorozené dítě.
Dnes se prodávají vánoční svíčky s líbeznou vůní. Ale pokud by měly být skutečně vánoční, možná by měly vonět spíš po zapařené slámě, oslí kůži, ovčí vlně, po kobylincích. Asi by ale takové svíčky nikdo nekupoval…
A v takovém nevlídném prostředí položila Marie svého synka do jesliček – tedy vlastně do žlabu, do korýtka, kam dával hospodář zvířatům žrát. Jistě ho Marie či Josef vystlali senem. A děťátko bylo zabaleno do plenek. Ale rozhodně žádný komfort nebo dokonce luxus to nebyl! Malý Ježíš, vzácný Boží Syn, neměl při příchodu na ten náš svět ani postýlku, ani kolébku, ani polštář, ani peřinku. Neměl ani krásný pokojíček. Jen skromné a obyčejné jesličky v nevábném chlévě. Lukáš zapsal, že „se pro ně nenašlo místo pod střechou“. Všechny hostince v Betlémě byly obsazené. Chlév bylo nouzové řešení.
Představme si, kdybychom si my mohli jako miminka vybrat, kde spát, kde složit hlavu, co bychom asi zvolili? Kolébku s polštářem a peřinkou, nebo jesličky se slámou? Čistý porodní sál a pokoj, nebo špinavý chlév pro zvířata? Samozřejmě, je to jen teoretická otázka, protože jako miminko si nikdo z nás nemohl vybrat, kde se narodí a kam si lehne. Ani Ježíš nemohl. Ale co Jeho nebeský Otec, co Bůh?
Když znovu uvědomíme, že tohle bylo Boží dítě, možná se trochu zarazíme. Všemohoucí Bůh přece zajistil, aby se splnilo dávné proroctví, že se Spasitel narodí panně. Všemohoucí Bůh zajistil, aby se splnilo proroctví, že se Mesiáš narodí v Betlémě. Jak to tedy, že Bůh nezajistil pro svého milovaného Syna, aby se narodil v čistém domě, ve voňavém pokojíčku s postýlkou? Je snad Bůh tak zlomyslný nebo bezmocný, že nechá i svého drahého Syna ležet ve žlabu na slámě?
Ne, Bůh není ani zlomyslný ani bezmocný. Ale už zde, v Betlémě, chtěl na skromných podmínkách svého Syna nás, lidi, něčemu naučit, něco nám sdělit, něco nám ukázat.
Myslím, že jsou to nejméně tři věci: Co je to – 1/ pokora – 2/ skromnost – 3/ služba.
První věc je POKORA. Ano, Boží Syn se mohl narodit v královské rodině. Mohl se narodit v bohaté a vlivné rodině. Mohl se narodit v prvotřídní nemocnici pod dohledem těch nejlepších lékařů a porodních asistentů. To by lépe odpovídalo tomu, kým je! Nebo ne? Místo toho si Bůh pro narození svého Syna vybral chudou rodinu, zapadlý kraj, malou vesničku, chlév a jesličky. Bůh nám ukazuje, že On dokáže být ponížený a pokorný. Nepotřebuje se vytahovat a povyšovat nad druhé. Svou sílu a moc dokáže skrýt i do bezbranného a bezmocného dítěte, které Mu důvěřuje.
Na rozdíl od nás, kteří tak často musíme sousedům, kolegům v práci nebo členům rodiny dát poznat, s kým mají tu čest! Velká auta, rány pěstí do stolu, nadávky – to jsou přece pádné ukázky naší síly a moci... Ale Bůh v Ježíši se rozhodl jít cestou pokory. Dal v pokoře přednost druhým, aby oni našli místo pod střechou v přeplněném městečku Betlémě.
A když pak Ježíš vyrostl a začal učit o životě s Bohem, říkal lidem: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Matouš 11:29)
Druhá věc je SKROMNOST. Božímu Synu, nebeskému Králi, stačilo ke spaní korýtko, skromné jesličky. Chlév a chudá, avšak milující rodina. A hlavně všeobjímající náruč Jeho Otce. V tom se Ježíš narodil, v tom vyrůstal. A nic Mu nescházelo.
Na rozdíl od nás, kteří se honíme za tím, abychom měli stále víc a víc; abychom měli, na co si vzpomeneme, co se nám zrovna zachce. Jako by věci mohly naplnit naši duchovní prázdnotu... Bůh nám ukazuje na svém Synu, že ke spokojenosti nevede nenasytnost, ale naopak skromnost, nenáročnost, schopnost říct „To mi stačí“. Bůh přece slibuje, že se věrně postará o ty, kdo Mu důvěřují! A postaral se i o svého Syna Ježíše.
Od Něho se skromnosti učil i apoštol Pavel, který později křesťanům napsal: „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím.“ (1. Timoteovi 6:6-8)
A konečně třetí věc a tou je SLUŽBA. Ježíš Kristus se nenarodil v přepychu, dokonce ani v hostinci, kde nebylo místo, protože nepřišel, aby si dal od lidí sloužit, ale aby lidem sloužil – a to i nám.
Nám, kteří si tak často myslíme, že druzí jsou tu pro nás; kteří se ošíváme, máme-li se chopit nějaké podřadné práce; kteří chceme být šéfové, ne služebníci... Avšak Ježíš povýšil láskyplnou službu na její pravé místo. Přišel jako služebník, aby žil za nás bez hříchu a zemřel za ty naše. Jen tak nám mohl získat odpuštění a věčný život. Sám byl nahý a zavinut do plenek, aby nás před Bohem oděl svou dokonalou spravedlností. Sám ležel v nuzném chlévě, abychom my mohli jednoho dne vstoupit s Ním směle na nebeskou hostinu. A aby věděli i ti nejubožejší a nejchudší, že Bůh je tu také pro ně, ztotožnil se právě s nimi už ve svém prostém narození.
Bůh svého Syna Ježíše miloval. I nás Bůh miluje. Jak jsme ale viděli, neznamená to, že nám zajistí na této zemi životní komfort, přepych, luxus, který bychom si představovali. Z ráje jsme přece byli vyhnáni! V tomto světě naopak, dříve či později, zažijeme i nedostatek a bídu, nemoci a zápach smrti. Ale Bůh je v tom všem s námi. Vyhnal nás pro náš hřích, ale neopustil nás pro svoji lásku. Její důkaz ležel kdysi v jesličkách na slámě... a později visel na kříži poblíž Jeruzaléma.
Bůh nás vyhnal z ráje pro náš hřích, ale neopustil nás pro svoji lásku.
Budeme-li Ježíši věřit a učit se od Něho, i nás Bůh naučí v pokoře pokládat druhého za přednějšího než sebe. Budeme-li Mu věřit, i nás Bůh naučí být ve skromnosti spokojeni s málem. Budeme-li Mu věřit, i nás Bůh naučí vidět smysl svého života v obětavé službě druhým. On sám nám k tomu dá svého Ducha a svou sílu tento záměr naplňovat. V jednotě se svým Synem a naším Pánem, Ježíšem Kristem, který sám je ten život a láska a který se i nám kdysi narodil.
Amen.