Už se vám stalo, že se někdo radoval, když jste klopýtli a padli? Když se vám něco nepovedlo nebo jste se zmýlili? Myslím, že to zažil každý z nás. Od ne-přítele, od soupeře, od kolegy v práci. A nezřídka kdy i od životního partnera.
Pojďme se ale podívat na sebe. Jistě najdeme myšlenku, slovo, čin ve chvíli, kdy jsme měli radost z chyby nebo pádu toho druhého. Z pádu toho, který nám ubližoval, zraňoval nás, anebo který nás z nějakého důvodu jen dráždil, vadil nám. Vůči kterému naše ego bojovalo. Říkali jsme si, Jo! Konečně na něj došlo. Spadla klec. Dobře mu tak.
Taková ale není láska. Láska není škodolibá. Neraduje se z nepravosti, ať se děje komukoli, ať ji koná kdokoli. Láska vždy podává bližnímu ruku, když ji potřebuje. Tím více bratru či sestře ve víře.
Láska se raduje z pravdy, kterou je to, že bližnímu, který padl, bylo odpuštěno. Že Pán Ježíš za něj z lásky zaplatil na kříži, že i za něho tekla Ježíšova nevinná krev.
Takové bratry a sestry kolem sebe potřebujeme. Aby nám podali ruku a pomohli nám vstát, když padneme.
Dej Pane, abychom i my byli druhým takovými bratry a sestrami. Plnými lásky a pravdy, jako jsi nám byl a jsi Ty.
Amen.