Nedávno jsem měla schůzku s mně velmi blízkým člověkem. Byl to moc příjemný rozhovor. Mluvili jsme o pozemských problémech a o Božích záměrech.
Když jsme se rozloučili, pocítila jsem tlak na hrudníku, přímo fyzickou bolest. Říkám si proč, vždyť to bylo všechno v pohodě, v klidu, přátelské, žádné nervy.
A pak mi došlo, že mně bolí to, jak ten dotyčný člověk odmítá Boha. Ví o Bohu hodně, ale odmítá Ho. Jako bych měla pocit, jak to bolí Boha. Nebyl to můj pocit. Byl to sdílený pocit.
Téměř každý člověk někdy zažil, jak to děsně bolí u srdce, když někoho miluje, a on (ona) ho odmítá. A stejně tak nádherný pocit, když miluje a je milován.
Zažila jsem už dvakrát dotek Boží lásky. Poprvé to bylo, když jsem se modlila za dceru, za její astma, za její uzdravení. Za klid pro nás obě, za ujištění, že na nás Bůh nezapomněl, že je v tom s námi. To budu ráda někdy vyprávět. A podruhé, to bylo asi hlavně pro mne, velmi intimní. Takový náraz lásky, že jsem si myslela, že mi praskne srdce, že se tam tak obrovská láska nevejde. Tenhle příběh ale není aktuálně na otevřené sdílení.
A teď jsem zažila dotek Boží bolesti. Bůh miluje každého člověka velikou láskou. Chce nás získat pro věčnost. Nejde jen o náš život tady na Zemi, o našich 60, 70, 80 let. Méně nebo více. Jde o to, kde budeme žít na věčnosti, bilión a více let. Zda v blízkosti Boží, anebo v odloučení od Boha.
A Pán Ježíš říkal: „V domě mého Otce je mnoho příbytků…. Jdu napřed, abych Vám připravil místo.“ (Jan 14:2). Ježíš udělal pro naši spásu všechno. Miloval nás a miluje tak velikou láskou, že byl ochoten za naši spásu zaplatit životem. Není větší lásky, než když se někdo za někoho obětuje a položí za něj život.
A tahle LÁSKA chce i toho zmíněného člověka mít u sebe, na věčnosti. Kde Bůh „setře... každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zjevení 21:4). Milujícího Boha zraňuje, když Jej odmítáme. Odmítáme tak i to, co nám z lásky připravuje.
Modlím se za onoho člověka, aby v Pána Ježíše uvěřil. Modlím se i za všechny, kteří slyší zprávu o spáse v Kristu, aby se neobraceli k Bohu zády. Aby se v pokání, v lítosti nad svými hříchy (všichni hřešíme v myšlenkách, slovech i činech) obrátili k Bohu tváří a prosili Ho o odpuštění. Aby se spolehli na Ježíše a došli smíření se svým Tvůrcem.
A také děkuji za jiného, mně blízkého člověka, který ten samý den v Pána Ježíše uvěřil! I když mu to trvalo celý život. Nevadí, Pán je trpělivý...
Jemu buď sláva! Amen.