V neděli dopoledne jsme jeli do církve. Potom navštívit tchána do hospicu. Odtud na společný oběd. Pak domů.
Syn něco vyřizoval, já obhospodařovala prádlo. Večer jsem chtěla cvičit na kytaru a postarat se o orchideje.
Měla jsem takovou lenost! Nedopadlo ani jedno.
Udělala jsem si „povinnou“ lekci němčiny na Duolingu a pak tupě zírala na nesmysly na Facebooku. Přepadly mě výčitky, že nepeču na vánoce, když jsem zjistila, že kolem mne skoro všechny ženy na vánoce pečou. Argumentace mého mozku, že to stejně u nás skoro nikdo nejí, výčitky neumlčely.
Pak existenční problémy jedné paní, kdy jsem primárně řešila, zda se mi vůbec chce se v tom angažovat. Když jsem své sobectví s pomocí Boží přeprala (kdo je můj bližní, že?, viz poznámka níže), přemýšlela jsem, jestli nejde o podvodnici. Ok, zítra zjistíme a pak budeme hledat další cestu, jak jí pomoct.
A zase moje tupé zírání do Facebooku a ne a ne se odtrhnout. Ach jo! Šla jsem spát hodně pozdě...
Proč já tuhle blbost pořád dělám, proč zírám na blbosti, které jsou vesměs o ničem? Proč to pořád opakuju, i když to nechci dělat? Bože, uzdrav mě z toho, já to fakt nechci!
Chápu, že je fajn někdy i rozostřeně zírat do nikam a relaxovat. Nechci žádné výčitky, když nemám chuť (a nutně nemusím) podávat výkony. Ale taky nechci žádné závislosti, při své slabosti.
Můj Bože, potřebuji Tvé odpuštění, Tvou svobodu ode všeho, Tvé vysvobození. Ve světě nenajdeme, co hledáme. Vše nám dáváš jenom Ty. A tak Ti chci, Tatínku, poděkovat.
Poznámka: Viz Lukáš 10:29 - On se ale chtěl nějak ospravedlnit, a tak se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“
GK