Před týdnem ve středu jsem měla opět vystoupení „Zpívání srdcem“ v kapli na Zámku Vráž.
Když jsem se rozezpívávala chvíli před začátkem vystoupení, dívala jsem se občas oknem k cestě ke vchodu ke kapli. Skoro nikdo dovnitř nešel. „Ach jo“, říkala jsem si, „to je proto, že už tu jako lékařka nepracuji denně jako dřív, tudíž klienti mě neznají, a proto nejdou.“ Navíc přijeli mí dva známí, manželé, oba nevěřící, a bylo mi líto, že neuvidí narvanou kapli, jakou jsem mívala obvykle.
Tak jsem se pustila do modlení: „Pane Bože, prosím, ať přijde aspoň deset lidí.“ Pak jsem se zarazila. Máme být smělí v modlitbách.... „Tak prosím, aspoň patnáct.“... „Ne, Pane, aspoň dvacet!“
Když jsem později vstoupila do kaple, sedělo uvnitř asi kolem patnácti lidí. Nádhera! Zkoušela jsem je sečíst, ale bylo mi trapně, aby neviděli, že je sčítám, tak jsem toho nechala. Po polovině vystoupení jich přišlo dalších šest a k tomu přijel ještě jeden můj známý! Zpívalo se mi tak krásně!
A manžel té mé kamarádky mi pak řekl: „Teda, po Tvém vystoupení moje žena skoro uvěřila. To já ne, to já jsem tvrdej, to já umím vzdorovat.“ Já povídám: „To nevadí; když je někdo jako balvan a pak se obrátí k Pánu, to je potom rachot!“ Tak jsme se smáli a s jeho ženou domlouváme hovory jen ve dvou. Těším se! :-).
Když Bůh dává, dává vrchovatě. Je na nás, abychom byli v modlitbách smělí, odvážní a prosili s důvěrou.
Amen.
GK