Nevím, jaká máte rána vy, když vstáváte do práce. Můj manžel vstává růžolící, s úsměvem. Já naopak. Jsem ráno nevrlá a vrčím. Potřebuji ticho a funguji na autopilota.
V pátek ráno jsem měla pracovní schůzku s jedním zástupcem firmy. Domluvena na 8:00. V 7:50 zvoní telefon. Řídila jsem, takže jsem ho nezvedla, a říkám si, to snad není možné, že mě ten pán honí deset minut předem, kde jsem.
Když jsem dojela do práce, koukám, že mě nehonil onen zástupce firmy, ale můj manžel. Píše mi „miláčku“ a že prý je mu líto, že „promarnil můj odchod a ani mi nepopřál krásný den“.
Bylo to milé. Ale já ne. Já na to v SMS odpověděla, že si na to až tolik nepotrpím, a že je to vlastně jedno. A že jsem spíš měla nerva, že mě honí ten pán, co jsem s ním měla schůzku. Manžel psal dál, popřál mi Boží požehnání a vtipkoval. Já už potřebovala honem běžet, rozčilovalo mě, že mě zase ruší, byla jsem hodně nerudná. A v duchu jsem si pomyslela: „Ať už mi taky dá pokoj!“
A v tom momentu mně to seplo. Takhle miluje Ježíš? Vidíš se, jaká jsi? Vždyť myslíš jenom na sebe. V myšlenkách jsi na něho ošklivá, když on chce pro tebe dobro. Ty si na to možná nepotrpíš, ale on si na to potrpí. Zarazila jsem se. A také jsem mu popřála Bohem požehnaný den. A taky zavtipkovala.
A pak jsem si to hned šla vyřešit s Nebeským Otcem. „Tatínku, promiň. Byla jsem ošklivá na toho, kterého jsi mi dal, abych ho milovala.“
Děkuji Ti, Bože, že nám odpouštíš všechna naše provinění. Jen díky Ježíšově svaté krvi nám bylo a je odpuštěno.
GK