Bdít jako Řehoř

Milí přátelé, „bdící během noci a očekávající ráno“ –

Na úvod vám dnes přečtu úryvek z knihy pro děti a zajímá mě, jestli tu knihu poznáte:

Když to Polívka dořekl, odešel, ale slíbil, že se zase vrátí. Jáchym se nabídl, že zůstane u dveří a bude hlídat, a všichni jsme s tím souhlasili kromě Celestýna, který křičel: „Jáchyme, na místo!“ Jáchym na něj vyplázl jazyk, posadil se před dveře a začal se dívat klíčovou dírkou do chodby. … Pak se najednou ozval výkřik a my koukáme, Jáchym sedí na zemi a drží se za nos. Zavinil to zřejmě Polívka, který otevřel dveře, a Jáchym ho neviděl přicházet. „Co ti je?“ zeptal se Polívka udiveně, ale Jáchym neodpověděl, jenom něco zmateně koktal, a tak ho Polívka vzal kolem ramen a odvedl ho ven. My jsme sebrali míč a šli jsme si sednout na svá místa. Polívka se vrátil s Jáchymem, který měl nos celý oteklý, a řekl nám, že už toho začíná mít dost, a že jestli to takhle půjde dál, že uvidíme. „Proč si nevezmete příklad ze svého kamaráda Celestýna?“ zeptal se. „Ten je hodný.“ A odešel. Ptali jsme se Jáchyma, co se mu stalo, a on nám řekl, že usnul, jak se tak dlouho díval klíčovou dírkou.

Poznali jste? Ano, je to text z knihy Malý Mikuláš od Reného Goscinnyho a ukázka byla z příběhu s názvem Polívka. Polívka s velkým P, protože to byla přezdívka jednoho z učitelů, který často říkal dětem „Dívejte si mi do očí“, a v polévce jsou přece také oka. Učitel Polívka zaskakoval ve třídě Mikuláše za nemocnou paní učitelku, ale nemohl zůstat, neboť měl nějakou práci u pana ředitele. A tak určil jednoho z žákům, Celestýna, aby na třídu dohlížel, a všem nařídil, aby byli hodní. Potom se čas od času nečekaně do třídy vrátil, což vždycky vyvolalo velké pozdvižení. Nepomohlo, když žák Jáchym zasedl u dveří a díval se klíčovou dírkou, protože jak se dlouho díval, a nic se nedělo, tak u dveří usnul. Odnesl to oteklým nosem…

Jako žáci jsme podobnou situaci zažili snad všichni. Učitel odejde během hodiny, protože si potřebuje něco zařídit, ale pozor, brzy se vrátí! Všem nejprve rozdá úkoly, předá odpovědnost někomu na dozor a varuje před tím, aby žáci neproměnili třídu v malou ZOO…

Na takové situaci je přitom mnoho podobného se situací nás všech v tomto světě. Předtím než vzkříšený Pán Ježíš „zmizel lidským očím“ a odešel do nebeské slávy ke svému Otci (k čemuž došlo 40 dní po Velikonocích), mluvil mnohokrát se svými učedníky o tom, jaké to bude, až se vrátí ve veliké slávě a za doprovodu andělů, jak skončí „drama tohoto světa“, až přijde soudit živé i mrtvé. A učedníky pořád zajímalo, kdy to přesně bude a jak to poznají, že už to nastalo, aby to třeba nepropásli. Ježíš jim řekl, že jen Bůh Otec ví, který den to bude, a že není jejich věc pídit se po přesném datu. Ježíš především chtěl a kladl důraz na to, abychom byli všichni dobře připraveni, abychom nebyli překvapeni a zaskočeni, jako když do třídy, která je vzhůru nohama, z ničeho nic vejde učitel…

Aby svým učedníkům usnadnil pochopení, použil Ježíš také různá podobenství, např. o deseti družičkách, které s hořícími lampami vyhlížely ženicha, ale jen část z nich měla dost oleje ve svých lampách, zatímco některým lampa zhasla dřív, než se ukázal ženich. „A které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny.“ (Mt 25:10b)

Kromě delších vyprávění však Ježíš mluvil o „konci časů“ také v krátkých přirovnáních. Nepoužil jako já ono přirovnání s učitelem, který se nečekaně vrátí do třídy poté, co ji na chvíli „zanechal svému osudu“. Tehdy ještě takové třídy neexistovaly. Ale přirovnal svůj návrat třeba k příchodu zloděje. Např. v knize Zjevení říká Ježíš: „Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!“ (Zj 16:15) Zloděj neposílá předem oznámení, viďte, kdy jako ráčí dorazit a vyloupit váš dům. „Čekejte mě zítra ve 2,28!“ Kdepak, na příchod zloděje je třeba být připraven neustále. A to měl Ježíš na mysli: máme žít tak, abychom byli připraveni kdykoli se s Ním setkat tváří v tvář.

Jinde Pán Ježíš přirovnává svůj příchod k blesku z nebe: „Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka.“ (Mt 24:27) Jednak tím chtěl říct, že Jeho příchod nikdo nepropásne, nikdo ho nezaspí ani omylem, všichni ho spatří, jak ozáří oblohu. Ale také že Jeho příchod bude náhlý a neohlášený. Jako kdybyste se ptali meteorologa, kdy přesně při bouřce udeří blesk. Odpoví vám: „Co já vím, kdykoli...“

Příchod Syna člověka a Syna Božího v jedné osobě zcela jistě nastane, ale nevíme a nemůžeme vědět kdy. Každý den je jsme tomu okamžiku blíž. Jak napsal spisovatel C. S. Lewis ve své eseji Poslední hodina světa: „Opona může spadnout kdykoli, třeba i během doby, kdy čtete tento odstavec.“

Důvod, proč to všechno Ježíš říká, co tím chce u svých posluchačů dosáhnout, je shrnut výstižně do jednoho slova: Bděte! Celkem 3x se toto slovo objevuje v našem krátkém úryvku z Markova evangelia, kde Ježíš používá ještě nové přirovnání:

„Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“

Bdít duchovně, být vzhůru, nespat v temnotě...

Bdít neznamená snažit se vypočítat, vyluštit a určit Den Kristova návratu, jak se to dělo a děje v některých sektách. Bdít zahrnuje a představuje něco jiného.

Bdít znamená věnovat pozornost Božímu slovu, které nám je k užitku, k záchraně a k životu.

Bdít znamená uchovávat v srdci Boží sliby – podobně jako třeba milenci si uchovávají dopisy, které si zasílají, a slova z nich opatrují jako poklad.

Bdít znamená také rozvažovat nad Božími principy spravedlnosti a milosrdenství a odpuštění… uvádět je to praxe... a hledat tak v životě to, co se Bohu líbí.

Bdít, jak jsme také četli, zahrnuje „střežit svůj šat“, abychom „nechodili nazí a nebylo vidět naši hanbu“ – tj. uchovávat si „šat Boží spravedlnosti“, který nám byl darován při našem křtu v Boží jméno, neodkládat ho, ale nosit ho hrdě jako svědectví světu o tom, co Bůh dokáže s člověkem učinit.

Bdít znamená dbát na své Bohem dané povinnosti v rolích a postaveních, které máme – ať už jako rodič, jako dítě, jako pracovník, jako vládce, jako pastor, jako Boží lid – slyšeli jsme přece, že „pán domu… dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci“.

A bdít znamená dávat si pozor před nebezpečím pro svou duši, před lákadly světa a svody toho Zlého, který sice nabízí podobné věci jako Bůh – radost, pokoj a úspěch – ale jen povrchně a nakrátko. Satan vždycky nabízí jen nepovedené kopie, padělky toho, co Bůh dává v originále a v prvotřídní kvalitě.

První křesťané si často připomínali Ježíšovu výzvu „Bděte!“, řecky „Grégoreite!“ Byli tím slovem prosyceni natolik, že někteří svým dětem začali dávat jméno Gregoros. Z toho později vzniklo anglické Gregory a české Řehoř. Proto jsem také nazval toto kázání „Bdít jako Řehoř“. Je to slovní hříčka, protože v podstatě říká „Bdít jako ten, který bdí“.

Duchovně bdít, bdít pod vládou Krista, není o tom, že budeme jako Jáchym v Mikulášovi vyhlížet za dveřmi, jestli už nejde učitel. Bůh ale chce, abychom neprospali čas, který nám zde věnoval, a nepromarnili dary, které nám svěřil; abychom si dávali pozor na zlé tendence uvnitř nás i mezi námi; abychom střežili Jeho poklad milosti ve svém srdci.

Neboť tenhle svět, jak jej známe, nezraje k dokonalosti, jak někteří tvrdí a doufají. Zraje k soudu, obrazně řečeno ke žni, ke chvíli, kdy „obilí bude sebráno a plevy spáleny“. Kéž nás všechny, co tu jsme, nenalezne Ježíš při svém příchodu duchovně spící, ale bdící.

Amen.