Zachráněni skrze obmytí

Milí přátelé, sourozenci v Kristu, pokřtění v Boží jméno, i vy ostatní Bohem milovaní!

Při procházce po Křižíkových sadech tady v Plzni jsem nedávno narazil na řadu litinových reliéfů, zapuštěných v dlažbě, které vypadaly trochu jako poklopy od kanálu. Byly však na nich zajímavé citáty pocházející ze sbírky veršů Jana Hanče, básníka a prozaika, narozeného v Plzni zhruba před 100 lety. Tenhle netradiční „památník“ – jak jsem později zjistil – se nazývá Cesta Jana Hanče a je prý proto zasazen do dlažby chodníku, že podobně i dílo Hanče bylo po léta zašlapáváno a přehlíženo.

Na jednom z těch odlitků stál velmi pozoruhodný výrok, který mě oslovil, právě když jsem tím místem procházel a přemýšlel o obsahu dnešního kázání. Ta věta zněla: „Narodil jsem se, aniž bych hlasoval pro.“ A já jsem si hlouběji uvědomil, co ta věta vlastně obnáší. Naše tělesné narození, náš příchod na svět z těla maminky, byla vskutku jedna z mála událostí – pokud ne vůbec jediná – v našem životě, ke které jsme ničím nepřispěli! Neměli jsme ani poradní hlas. Neměli jsme ani možnost se vyjádřit, zda chceme, nebo nechceme přijít do tohoto světa. Naše početí a zrození bylo svým způsobem „o nás, bez nás“. Byl to dar, který jsme dostali, a to bez našeho přičinění či souhlasu.

Zde také leží klíč k pochopení jednoho z důvodů, proč Pán Ježíš při hovoru s Nikodémem o tom, jak vstoupit do Božího království, mluví o „zrození“ z vody a Ducha. Ježíš mohl použít i jiné obraty, aby vyjádřil, že jde o hlubokou transformaci bytosti /nejen úpravu fasády/. Mohl mluvit o niterní proměně člověka, o duchovním přerodu. Ale Ježíš použil právě slovní obraz „narození“. Do Božího království člověk nevstupuje, do něho se znovuzrodí. Je to zázrak, ke kterému opět člověk sám aktivně nepřispívá, neasistuje, nehlasuje pro…

Další rozměr narození je ten, že narozený získává přirozenost toho, z koho se narodil. Co se narodilo z těle, je tělo, je tělesné; co se narodilo z Ducha svatého, je duch, je duchovní. Abychom se stali Božími dětmi a měli podíl na Boží přirozenosti, musíme se narodit z vody a Božího Ducha. A k tomu Bůh používá jako prostředek svátost křtu – „ze svého slitování (příčina!) nás Bůh zachraňuje skrze (prostředek!) obmytí /koupel/ znovuzrození a obnovení Duchem svatým (působitel)“, jak píše apoštol Pavel ve svém listu Titovi (3:5, NBK).

My jsme dnes byli svědky křtu – tohoto „obmytí znovuzrození a obnovení Duchem“. Pokřtěno bylo ani ne roční miminko. A jsem si vědom toho, že mnozí – ať křesťané či nevěřící – mohou mít v této souvislosti otázky, na které nemají odpověď. Připravil jsem si proto pět takových otázek, které mohou možná trápit právě vás.

Otázka 1

VY KŘTÍTE I DĚTI?

Ano, dokonce bych řekl, že křtíme jenom „děti“. Neboli křtíme ty, kdo jsou jako děti, kdo jsou „dětmi v srdci“, aby mohli vstoupit do Božího království znovuzrozením při křtu! Ježíš o tom mluvil se svými pyšnými, dospělými učedníky, když se přeli o to, kdo je vlastně největší v Božím království. Ježíš si proto „zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti (paidia = malé děti), (zcela jistě) nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18:3) Nejenže nebudou největší, ale s takovým postojem do něho ani nevejdou! Aby vešli, musejí se tihle dospělí „stát malými dětmi“ – obrátit se, změnit své hrdé smýšlení, odložit svůj pocit dostatečnosti, nezávislosti, sebejistoty a domnělé schopnosti si něčím Boha získat; musejí se stát těmi, kdo přijmou Boží záchranu jako dar bez zásluh – a to jsou děti. Dospělí se musejí stát dětmi, které vědí, že jsou závislé a že vše, co mají, dostávají darem.

Všimněme si dobře, že Ježíš tohle neříkal onomu dítěti, které si zavolal! Neříkal mu: „Jestliže se neobrátíš a nebudeš jako dítě, …“ Ono to bylo dítě! Nemuselo se dítětem v srdci stát. Ono bylo vzorem dospělým! Takovým jako ono patří Boží království. Jen takoví do něho mohou vstoupit skrze křest, skrze nové narození, při němž nijak neasistují a ničím nepřispívají!

Otázka 2

DĚJE SE NĚCO PŘI KŘTU?

Důležitá otázka. Podobně bychom se mohli ptát: Děje se něco při uzavření manželství? Děje se něco, když přísahám? Děje se něco, když vyslovím Boží jméno – třeba při chvále, modlitbě nebo požehnání? Odpověď zní v každém případě ANO! Možná jenom málo (nebo nic) se děje v tom hmotném, viditelném světě, ale v tom duchovním světě mají slova a duchovní činy velkou váhu! Při křtu se v tom viditelném, pozemském rozměru „vylije jen trocha vody na čelo“ (to je to, co dělá pastor), ale ve spojení s Božím jménem (!), Božím slibem (!) a Božím konáním (!) je křest mocný duchovní akt! Vždyť jsme přece pokřtěni v Boží svaté jméno! Páni! Všechno, co se skrze křest děje – a Pavel mluví o oblečení v Krista, zproštění vin, pohřbení starého člověka, atd. – děje se v té duchovní, nehmotné a nesmyslové sféře bytí. Děje se to tedy, aniž bych to při křtu cítil a vnímal smysly. Vnímáme možná teplotu vody, kterou jsme pokřtěni, ale ne Ducha, který je na nás a do nás vylit, kterým jsme znovuzrozeni a obnoveni.

Někdy slyším, že křest je symbol. S tím můžeme souhlasit, víme-li, co vlastně symbol je. V příkladu 5 + 3 je symbol + symbolem sčítání. Znamená to, že se mezi 5kou a 3kou nic neděje? Jistěže ne, naopak. Dochází k součtu /který provádí někdo mimo ten příklad/. Symbol je tedy doprovázen nějakou aktivitou, která se děje zároveň (odtud symbol od slova symbalein = spolu vrhat). Lidé spíš chtějí říct, že křest je prázdný symbol, ale tím rozhodně není. Ať se obrátí k Bohu, jestli Jeho jméno a sliby spojené se křtem jsou prázdné!

Pavel píše: „Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.“ (Gal 3:27) A jinde: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním (Kristem) pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“ (Řím 6:4) Jsou to velké věci, které se skrze křest dějí! Nevidíme je sice, ale Bůh o nich nelže.

Otázka 3

KDO PRO KOHO KONÁ PŘI KŘTU?

Neboli, je to člověk, který křest podstupuje, kdo koná pro Boha, nebo je to Bůh, který při křtu koná pro člověka? To první – člověk koná pro Boha – zastávají křesťané, kteří mluví o křtu jako o „vnějším projevu vnitřní víry“, jako o „víře v akci“, jako o prvním kroku „věrného srdce“. Pokud by tomu tak bylo, jak by mohl Petr napsat ve svém listu (1. Pe 3:21), že archa a potopa jsou „předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás“? Pokud je křest moje akce, můj krok víry, můj čin lásky k Bohu, potom mě zachraňuje můj skutek! To ale Pavel i celá Bible popírá, když říká: „On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali!“ (Tit 3:5a) On nás zachránil obmytím. Křest je „na odpuštění hříchů“ – jak by mi můj skutek mohl přinést takové požehnání? Moje dobré činy nezmění mojí podstatu hříšníka; to může jen Boží čin.

Užitečnou nápovědou je v tomto ohledu i jazykověda. Možná jste si toho nevšimli při četbě překladu, ale v původní řečtině je to až do očí bijící – totiž že je-li podmětem člověk, je sloveso křtít ve větě vždy v trpném rodě! Člověk je pokřtěn, dává se pokřtít. (České zvratné „pokřtít se“ je zavádějící.) To podtrhuje fakt, že křest není skutkem člověka pro Boha. Ze svého slitování Bůh koná při křtu pro člověka – to, co Boží Syn vydobyl na kříži pro každého hříšníka.

Křest je Božím darem člověku. Není to lidský závazek Bohu, ale Boží závazek člověku – že člověka očistí a obnoví jeho ducha ke svému obrazu, totiž ke Kristu. Křest je Boží požehnání pokřtěnému, který přichází ke křtu jako dítě, jež nemá, co Bohu nabídnout, a jen „sleduje zpovzdálí Boží činy“. Jak napsal Max Lucado: „Křest je skloněním se před Otcem a dovolením Mu, aby konal své dílo.“ (Baptism is bowing before the Father and letting him do His work.)

Otázka 4

MUSÍ ČLOVĚK ROZUMĚT A BÝT SI VĚDOM KŘTU, ABY BYL KŘEST ÚČINNÝ?

Před chvílí jsem četl, jak křesťanům v Galácii a v Římě Pavel vysvětluje, co se vlastně stalo, když byli pokřtěni v Krista. Proč? Možná tomu nerozuměli, možná byli trochu pomýleni, možná na to zapomněli. I tak ale to, co skrze křest získali a co se jim stalo, bylo skutečné! Pavel píše, „Vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.“ To, co se oni museli teď učit, bylo podle této skutečnosti žít!

V porozumění křtu pravděpodobně všichni rosteme. V chápání toho, co se při křtu stalo, se posouváme. Stejně jako rosteme v osvojování si těchto skutečností vírou a uváděním je ve skutek. Rosteme v poznání Krista v nás a toho, co to znamená žít jako noví lidé, jako Boží děti.

V souvislosti se křtem dětí také uvádějí jeho zastánci událost, při které lidé přinášeli Ježíši nemluvňátka, aby jim dotekem požehnal (Lk 18:15, Mk 10:13). Dlouhou dobu jsem nechápal, proč se zmiňuje tato událost, když tu nejde o křest!? Ježíš ty děti nepokřtil. (On Ježíš nepokřtil ani žádné dospělé.) Až později jsem pochopil, že tu jde o princip. Když Ježíš na ta nemluvňata vkládal ruce, objímal je a dobrořečil jim, věděli o tom? Vnímali to? Chápali, co se děje? Znali fakta o Ježíši – kdo to je a proč na ně klade ruce? A pokud ne, nebylo to požehnání nanic? Podle „dospěláckého“ pohledu ta miminka Ježíše neznala a „nepřijala Ho jako svého Spasitele“. A přesto dostala požehnání, Boží dobrořečení, které jistě nebylo nanic. Křest je také Boží požehnání, slovo spojené s vodou, které možná nemluvňátka navenek nevnímají, ale které působí to, co Bůh říká.

Což nás přivádí k poslední otázce – otázce víry!

Otázka 5

CO VÍRA A KŘEST?

Není ale člověk spasen vírou? Písmo říká: Ano, je. A není člověk spasen milostí? Písmo říká: Ano, je. A není člověk spasen Ježíšem Kristem? Písmo říká: Ano, je. A není člověk spasen skrze křest? Písmo říká: Ano, je. Znamená to snad, že si Písmo protiřečí? Vůbec ne. Je to podobné, jako říct, že hřebík do dřeva zatlouklo kladivo, nebo že ho zatloukly údery kladiva o hlavičku hřebíku, nebo ho zatloukla síla tesaře, nebo že ho tam zatloukl sám tesař. Všechno je to pravda, jen z jiného úhlu pohledu. Ježíš, Boží milost, křest i víra jdou ruku v ruce. Křest je prostředkem, kterým Bůh projevuje milost; víra je jejím příjemcem, kterého přitom sama Boží milost vytváří a buduje. Víra sama tedy ke křtu nic navíc nepřidává, ale naopak z něj vzniká, roste a čerpá.

Víra je důvěra, ne přijetí faktů (!), a je sama Božím darem. Je produktem Jeho působení, Jeho požehnání, Jeho doteku. Možná nám pomůže ilustrace – nemluvně ležící v náruči maminky. Kde vzalo tu svou důvěru v maminku? Je to dar od ní. Ona maminka ho nosila v bříšku, porodila ho a přivinula k sobě. Tím v něm probudila důvěru. To děťátko nemusí vědět fakta o své mamince, ale důvěřuje jí. A to díky ní.

Bůh Otec podobně při křtu zrodí miminko jako své dítě a sám v něm tvoří a buduje důvěru v Boha. Až časem se tato důvěra promítne víc a víc do vědomí, do hlubšího chápání Boží milosti a oběti Krista, do intenzivnějšího poznání Boží moudrosti, a také do většího porozumění toho, co se při křtu stalo a jaký význam to mělo. K tomuto růstu je samozřejmě potřeba křesťanské, láskyplné výchovy a učení od rodičů, od kmotrů, od spoluvěrců. Proto tu jsme...

Bůh zachránil Karin Noemi podle svého milosrdenství skrze koupel znovuzrození a obnovení Ducha svatého, kterého na ni vylil v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Krista, aby se, ospravedlněna Jeho milostí, stala dědicem v naději věčného života. Chvála a dík patří Tobě, Bože náš!

Amen.