Milí malí posluchači Božího slova –
Dnes uzavřeme pro letošní školní rok sérii kázáníček, ve kterých se věnujeme některým veršům, příběhům nebo událostem z každé knihy Bible. Minule jsme otevřeli první část knihy Královské, nyní si povíme něco málo k druhé části této knihy popisující období králů v Izraeli, tj. ke 2. knize Královské.
Již jsme se seznámili s králem Šalomounem, který byl obdarován moudrostí od Boha. Ta moudrost mu pomohla ke spravedlivému souzení a rozhodování a k rozumnému spravování celého Izraelského království. Pomohla mu získat bohatství a obdiv. Ale ta samotná moudrost mu nepomohla zbavit se jeho vlastní hříšnosti a překonat vlastní slabosti. Šalomounovo srdce se časem odklonilo od Hospodina. Ve stáří Šalomoun uctíval modly svých mnoha žen a dal také takové modly vybudovat po celém Izraeli. Hospodin proto prohlásil, že Šalomounovo rozsáhlé království bude rozděleno a jeho velká část už nebude patřit jeho potomkům.
A to se po smrti Šalomouna také stalo: vzniklo severní království, dál nesoucí jméno Izrael, a jižní království Juda. Po dlouhá léta se různí králové střídali na severu a různí na jihu, přičemž ti na jihu byli stále potomci Šalomouna a jeho otce Davida.
Jak si však vedli ti králové na severu a na jihu v očích Hospodina, svého Boha? Řídili se Jeho nařízeními? Připomínali si slova, která jim Hospodin přinesl skrze Mojžíše? Žili podle nich? Měli je stále před očima, stále po ruce, stále na srdci a na mysli? Bohužel ne. O všech králích na severu a o naprosté většině na jihu čteme, že „se dopouštěli toho, co je zlé v očích Hospodina, tak jako jejich otcové“. Sami páchali bezpráví, nedbali na milosrdenství a právo, sloužili modlám a lid je v tom následoval. Důvěra, pokora a poslušnost Hospodinu se mezi lidmi vytrácela.
Jak na to živý Bůh reagoval? Co Hospodin udělal? Nechtěl svůj lid hned trestat, a proto jej nejprve varoval. Opakovaně posílal ke svému lidu proroky, na severu např. Elijáše nebo Elíšu. Říkalo se jim „muži Boží“ nebo také „vidící“. Oni „viděli očima Boha“, co se kolem nich děje a kam to směřuje, a komentovali to „slovy Boha“ – „Toto praví Hospodin!“ Varovali jak krále, tak obyčejné lidi; volali je k pokání, k nápravě, k navrácení se k Hospodinu. Ale byli spíše umlčováni, pronásledováni a zabíjeni, protože králové ani lidé v Izraeli a Judě nechtěli slyšet žádnou kritiku a nechtěli se poddat Hospodinu. Užívali si své moci a bohatství, a Hospodinova nařízení ignorovali.
Proroci potom tedy přinášeli i chmurná proroctví, předpovědi o blížící se zkáze a zániku. Přijdou okolní nepřátelé, všechen lid pobijí a žádné modly nikoho nezachrání. Ovšem i do těchto smutných prognóz vkládali proroci slova naděje o tom, že navzdory všemu Bůh dodrží svůj slib a zachrání svůj lid skrze Mesiáše. Jenže málokdo bral proroky vážně.
Našli se ovšem i výjimky. Zajímavé bylo, že těmi výjimkami byli i lidé, kteří nepatřili svým původem mezi Izraelce, nebyli to potomci Abrahama, Izáka a Jákoba. Zatímco „ve své vlasti nebyli proroci příliš vítaní“, mezi cizinci se občas našli lidé, kteří ve své nouzi nalezli pomoc u izraelských proroků a obrátili se díky tomu k víře v Hospodina.
O jednom skvělém příkladu jsme si dnes četli. Vystupoval v něm Naáman, velitel vojska krále z Aramu. Právě Aramejcům dal Hospodin, že poráželi v bitvách severní Izraelce – byla to předzvěst budoucí zkázy. Naáman byl vlastně nepřítel Izraelců. Ale co se mu nestalo? Tento udatný bohatýr a velký válečník byl postižen malomocenstvím, tehdy nevyléčitelnou nemocí. Bylo jasné, že brzy zemře, pokud se nestane nějaký zázrak. Aramejci v té době zajali v Izraeli děvčátko, které pak sloužilo v Naámanově domě. Tahle dívenka řekla Naámanovi o tom, že ve městě Samaří v severním Izraeli žije „Boží muž“: „Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.“ Malé děvčátko s velkou vírou v Hospodina.
Po dalších peripetiích se Naáman opravdu dostavil se svým povozem až k domu proroka Elíši. Elíša ho očekával, ale ani mu nevyšel vstříc. Naámanovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“ To je všechno? Nic víc? To tedy Naámana pěkně rozhněvalo. Zdálo se mu to celé směšné. Proč se mít vodou? Proč sedmkrát? Proč právě v Jordánu? „Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Naáman se obrátil a rozhořčeně odcházel. Naštěstí pro něj ho jeho služebníci zastavili a domlouvali mu. „Ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal?“ Naáman si dal říct, uvěřil, že Hospodinův prorok nemluvil do větru. Ačkoli se to zdálo komické a bláhové, „sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist.“
Bylo to úžasné, Naáman byl vyléčen. Byl zbaven malomocenství. Co ho ale uzdravilo? Ta voda Jordánu? Ne, to byla opravdu jen obyčejná voda jako voda v damašských řekách nebo jinde. Naámana zachránila jeho víra. Víra v to, co mu Hospodin vzkázal skrze svého proroka Elíši. A všimněte si, co Naáman udělal pak. „Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: ‚Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli.‘“ To bylo jeho vyjádření vděčnosti a vyznání víry v Boha Hospodina.
Naáman, kdysi nepřítel Božího lidu, nyní poznal, že není Boha na celé zemi, kromě Hospodina – Boha, který léčí nevyléčitelné, který je svrchovaným vládcem nad životem i smrtí, který zachrání každého, kdo k Němu ve víře vzhlíží a k Němu se s nadějí utíká.
Izraelci na severu ani Judejci na jihu se však jako celek od Hospodina odvrátili. A tak na ně přišel slibovaný Boží trest. Severní království a jeho hlavní město Samaří bylo mezi lety 740 a 722 před Kr. dobyto Asyřany a lidé byli násilím vystěhováni do okolních národů Asyrské říše a promícháni s jejich obyvateli. Jižní království Juda a jeho hlavní město Jeruzalém, ve kterém stál i Šalomounův chrám, čekal podobný osud o pár desítek let později. Mezi lety 598 a 578 před Kr. byla Juda několikrát napadena Babylóňany, kteří nakonec celý chrám vypálili, města vyplenili a mnoho obyvatel Judy odvlekli do babylónského vyhnanství.
Bůh však svůj zatvrzelý a nevěrný lid neopustil nadobro. Slíbil přece, že potomek krále Davida bude jednou kralovat navěky. I v těch nejponuřejších dobách proroci přinášeli poselství o Mesiáši, Králi králů, a době, která Jeho příchodem nastane. Podrobnosti o tom někdy příště.
My už víme, že tím Králem a Mesiášem je Pán Ježíš. On i nám říká, podobně jako kdysi Elíša Naámanovi: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen.“ Zdá se to směšné a bláhové. Ale je to tak: Kdo uvěří Kristu, svému Zachránci, a dá se pokřtít na odpuštění hříchů – pokřtít obyčejnou vodou, ale ve jméno neobyčejného Boha –, bude zachráněn. Kdokoli, třeba i dřívější Boží nepřítel. Amen.