Milí malí posluchači Božího slova –
Jak už víte, Bible není jen jedna kniha, ale skládá se z 66 částí – historických kronik, prorockých spisů i osobních dopisů –, které mají různé pisatele, různé žánry (historie i poezie), různé doby sepsání, ale přesto jedno společné poselství o Boží záchraně člověka skrze Mesiáše. Dnes se budeme věnovat už 11. knize Bible, totiž 1. knize Královské. Podobně jako předcházející kniha Samuelova, také kniha Královská byla původně jediná, ale nevešla se na jeden svitek, a tak se rozdělila na dvě části. Dnes vybereme úryvek z té první části.
Už v době proroka Samuela skončilo v Izraeli období soudců a začalo období králů. Bůh ustanovil Davida, mladého pastýře, aby kraloval nad celým Izraelem, nad všemi 12 kmeny. Když David zestárl, měl po něm převzít královské pravomoci a povinnosti Davidův syn jménem Šalomoun. David mu na smrtelné posteli řekl: „Odcházím cestou všeho pozemského. Ty však buď rozhodný a mužný. Dbej na to, co ti svěřil Hospodin, tvůj Bůh: Choď po jeho cestách a dodržuj jeho nařízení.“ (1 Král 2:2) Šalomoun v té době miloval Hospodina, ale byl ještě mladý, životem nezkušený, a teď měl vládnout, vést a rozsuzovat všechen Boží lid? To byla nesmírná zodpovědnost, která nyní ležela Šalomounovi na bedrech. Komu by se nerozklepala kolena?!
Krátce nato se mu ale v noci ve snu ukázal Hospodin a řekl: „Žádej, co ti mám dát.“ Páni, to je jako chytit zlatou rybku, která vám splní tři přání, že? Ale Šalomoun si nepřál bohatství, slávu, vítězství v bitvách, dlouhý věk; přál si mít moudré, chápavé srdce. Řekl: „Hospodine, můj Bože, ty jsi nyní po mém otci Davidovi ustanovil za krále svého služebníka, ale já jsem příliš mladý… Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem.“ Bohu se ta žádost líbila, a dal Šalomounovi nejen moudrost, kterou žádný člověk před ním ani po něm neměl, ale slíbil mu dát i to, o co nežádal: velké bohatství a slávu. (viz 1. Král 3:5-14)
Své obdarování, svůj důvtip a prozíravost, mohl král Šalomoun projevit už brzy poté. Přišly k němu dvě ženy, které obě ve stejném domě porodily jen pár dní po sobě syny, ale jedna z nich své dítě v noci zalehla a ono zemřelo. Vyměnila ho potají v noci té druhé matce za její živé, a tak se teď spolu hádaly, které patří ten živý chlapec a které ten mrtvý. Jak jsme si četli, král to vymyslel vskutku „šalamounsky“: nařídil živého klučinu rozetnout mečem, aby každá z těch žen dostala půlku – ovšem půlku mrtvoly.
Jeho skutečná matka tohle samozřejmě nechtěla dopustit; raději ustoupila, aby jejího syna měla ta druhá, ale celého a živého. Té falešné to bylo jedno, že by cizí dítě zemřelo, neměla k němu mateřské pouto. Jak se dneska někdy říká, že když člověku chcípne koza, udělá mu největší radost, když chcípne koza i sousedovi. Závist a nepřejícnost je běžná i dnes. Král včas zarazil rozseknutí dítěte a dal ho jeho pravé matce. A všichni, kdo o tom slyšeli, měli velkou úctu před králem, kterého Bůh vybavil zjevnou moudrostí, aby zjednával spravedlnost a právo mezi lidmi.
Král Šalomoun se také proslavil tím, že učinil to, co se jeho otci Davidovi nepodařilo: dal vybudovat v Jeruzalémě „dům pro Hospodina“, tedy chrám k uctívání Hospodina. Ten chrám budovali desetitisíce dělníků a stavitelů, kteří dováželi cedrové a cypřišové dřevo z Libanonu a lámali kámen v horách. Trvalo to sedm let, než byl chrám dokončen. Jeho rozměry nebyly na dnešní poměry velké, odhadem asi jako budova naší školy. K tomu ale ještě patřilo nádvoří kolem, kde se lidé shromažďovali, a také kolonády (sloupořadí), které nádvoří lemovaly. (1. Král 5-6)
Když byl chrám slavnostně otevřen, pronesl Šalomoun modlitební řeč, ve které uznává, že Bůh se nemůže „celý vejít“ do takového domu na jednom místě na zemi. „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ (1. Král 8:27-29) Proto alespoň král žádal Hospodina, aby Jeho oči byli upřeny na tento dům v noci i ve dne, aby tam přebývalo Boží jméno a Boží sláva, aby Hospodin vyslýchal modlitby svého lidu jak uvnitř, tak vně, když se budou modlit směrem k tomuto chrámu. A chrám naplnil oblak Boží slávy.
Slib, který Hospodin Šalomounovi dal, se splnil. „Král Šalomoun převýšil všechny krále země bohatstvím i moudrostí. Celá země vyhledávala Šalomouna, aby slyšela jeho moudrost, kterou mu Bůh vložil do srdce. Každý přinášel svůj dar: předměty stříbrné i zlaté, pláště, zbroj, balzámy, koně, mezky, a to rok co rok.“ (1. Král 10:23-25)
Král bohatl, jeho vliv rostl a jeho království zažilo velký rozmach. Jednou k němu přijela z jižní Afriky chytrá a protřelá královna. „I královna ze Sáby uslyšela zprávu o tom, co Šalomoun vykonal pro Hospodinovo jméno, a přijela ho vyzkoušet hádankami. Přijela do Jeruzaléma s velmi okázalým doprovodem, s velbloudy nesoucími balzámy, velké množství zlata a drahokamy. Přišla k Šalomounovi a mluvila s ním o všem, co měla na srdci. Šalomoun jí zodpověděl všechny její otázky; ani jedna otázka nebyla pro krále tak tajemná, že by ji nezodpověděl.“
Když královna ze Sáby poznala Šalomounovu moudrost, bohatství a přepych, žasla. Požehnala Hospodinu, Bohu Šalomouna, že ustanovil nad Izraelem tak velkolepého krále. Předala králi dovezené vzácné dary, zejména balzámy, a král zase věnoval dary jí. (1. Král 10) Dodnes někteří lidé spekulují o tom, zda se do královny ze Sáby Šalomoun nezamiloval, nebo zda s ní dokonce neměl syna. V afrických zemích Etiopii a Jemenu se dodnes někteří místní vládci prohlašují za potomky Šalomouna a královny ze Sáby. Otázka je, zda zdědili také jejich moudrost…
Nicméně je pravda, že Šalomoun měl slabost pro ženy. Miloval mnoho žen, a když říkám mnoho, tak opravdu mnoho: sedm set manželek a tři sta konkubín. Bral si za ženy i cizinky a dcery okolních panovníků, např. faraónovu dceru, a přilnul k nim velkou láskou. Problém byl, že ony odklonily jeho srdce od Hospodina k modlám. Naléhaly na něho a on jim ustupoval. Ve svém stáří uctíval modly svých žen a dokonce vybudoval takové modly i v Izraeli. Krátce a výstižně, „Šalomoun se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, a neoddal se cele Hospodinu jako jeho otec David.“ (1. Král 11) Více než svého otce Davida připomínal faraóna, z jehož moci byli o stovky let dříve Izraelci vysvobozeni.
Není divu, že Hospodin se rozhněval na Šalomouna, který se srdcem od Něho odklonil a nedbal již na to, co mu Hospodin nařídil. Nakonec mu Bůh řekl, že po jeho smrti od jeho rodu vezme část království a dá je jeho služebníkovi. A to se stalo.
Když Šalomoun po 40 letech kralování „ulehl ke svým otcům“, stal se králem jeho syn Rechabeám. Ale jeden Šalomounův služebník jménem Jarobeám vyvolal vzpouru proti králi Rechabeámovi, až došlo nakonec k odtržení deseti kmenů na severu od jižních dvou kmenů. Vzniklo severní království Izrael a jižní království Juda. Bylo to něco podobného, jako když se před lety Československo rozdělilo na Česko a Slovensko.
Jarobeám si na severu zvolil za hlavní město Samaří, a protože nechtěl, aby jeho lid chodil na bohoslužby do chrámu v Jeruzalémě na jihu, dal postavit zlaté býčky ve městě Bét-el a Dan a prohlásil o nich, že tohle je ten Bůh, co vyvedl jejich předky z Egypta… Sváděl tak lid ke hříchu. Jak na to Hospodin reagoval, si povíme příště.
Jedna důležitá poznámka na závěr. Všimněte si, že ani ta největší lidská moudrost Šalomouna nezabránila jeho úpadku do hříchu. Zkrátka, na problém lidského hříchu nestačí ani ten nejmoudřejší z lidí. Bylo potřeba víc než člověka, víc než Šalomouna, totiž Božího Syna z nebe, aby lidskou vinu a její důsledky přemohl na kříži. Pokloňme se v srdci před Ním a před Jeho láskou k nám, jako se kdysi královna ze Sáby poklonila před moudrostí Šalomouna.
(Srovnejte s Ježíšovým varováním: „Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, protože ona přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu - a hle, zde je víc než Šalomoun.“ – Matouš 12:42)
Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání (maličko zkráceného pro děti 1. stupně při školní bohoslužbě) ve formátu mp3:
- verze POUZE KÁZÁNÍ