Vedlejší aktéři pašijí - Kaifáš „intrikán“

Přátelé Ukřižovaného za hříchy světa!

Mezi aktéry z pašijního příběhu bychom napočítali několik ničemů. Ale kterého z nich bychom označili za nejhoršího? Byl to snad Jidáš, oportunista a zrádce? Byl to snad Pilát, vynášející rozsudek smrti nad nevinným? Na straně obou dvou stojí vážné argumenty. Ovšem možná tím nejhorším ničemou byl někdo jiný. Co třeba takový Kaifáš – Intrikán! Bez něho by si ti první dva v pašijích Krista „ani neškrtli“.

Annáš (veleknězem v letech 6-15 po Kr.) a jeho zeť Kaifáš (veleknězem v letech 18-36 po Kr.) na obraze Jamese Tissota.

Ano, Kaifáš hrál nejaktivnější roli mezi těmi, kdo přivodili Ježíšovu smrt. Proč ale tenhle člověk, židovský velekněz a náboženský vůdce lidu, spřádal plány proti Kristu a ukládal o Jeho ukřižování?

K pochopení jeho motivů nám může pomoci, když se dozvíme, že Kaifáš se nestal veleknězem Bohem předepsaným způsobem, totiž dědičně. On vděčil za svou pozici římskému prefektovi, guvernérovi jménem Valerius Gratus, kterého pak ve funkci vystřídal Pontský Pilát. Kaifáš si svou pozici udržoval jen díky tomu, že šel na ruku Římanům, kteří tehdy v jeho zemi, Judsku, vládli.

Jako velekněz zaujímal Kaifáš tu nejvlivnější pozici, jakou mohl Žid pod římskou nadvládou mít. Jako náboženský vůdce vzbuzoval vážnost mezi lidmi a spravoval výnosy z chrámové pokladny. Protože vládl také jako předseda židovské velerady, tzv. Sanhedrinu, měl i značnou politickou moc. Užíval ty největší možnosti samosprávy, jaké jen Řím židovskému národu povolil. Ale aby měli Římané věci pod kontrolou, byli to oni, kdo si podle svého uvážení velekněze z Židů vybírali.

Kaifáš mohl kvůli hnutí kolem Ježíše z Nazaretu mnoho ztratit. Ježíš se svými zázraky získával sympatie širokých mas obyčejných lidí, jejichž loajalitu Kaifáš potřeboval. Ježíš přitom otevřeně útočil na zkaženost židovských autorit, a Kaifáš se musel bránit. Ježíš vyhnal zlodějské penězoměnce z chrámového nádvoří a ohrozil tak Kaifáše na nejbolavějším místě, na přísunu peněz. A co bylo nejhorší, jestli by v Ježíši viděli hrozbu i Římané, přidupli by si na všechny Židy. Kaifáš tím mohl o všechno přijít.

Těžko uvěřit, že velekněz – jehož úloha byla předobrazem Mesiáše – strojil úklady na Mesiášovu smrt. Mysleli byste si, že by on měl ze všech lidí nejlíp Mesiáše rozpoznat a uvítat. Ale nestalo se tak. Kaifáš užíval své pozice jen ve svůj vlastní prospěch.

Mějte také na paměti, že Kaifáš byl podle všeho saduceus (viz Skutky 5:17), tedy ve svých náboženských názorech racionalista a modernista. Nevěřil ve vzkříšení mrtvých, ani v to, že člověk má nějakou duši. Nevěřil v život po smrti, v nebe a peklo, nevěřil v anděly. Nezajímal se o hřích a spásu. Co ho zajímalo nejvíc, byl jeho vlastní prospěch v tomhle životě. Ježíšovo učení na něho nedělalo dojem. Kaifáš chtěl prostě Ježíše umlčet.

nákres Kaifášova paláce

Jsme ale opravdu tak překvapeni, že se náboženští představitelé obrátili proti Ježíši a Jeho učení? Což nevidíme něco podobného i dnes? Vidíme církevní vůdce, kteří otevřeně popírají učení Božího Slova. Dokonce někteří také popírají existenci nadpřirozena, zázraků, nebe a pekla. Jsou tací, kteří zavrhují možnost vzkříšení...

Výsledek je pak stejný, jako v případě Kaifáše. Protože ztratili nebo vyprázdnili evangelium o Ježíši, zapojují se církevní činitelé více do politiky, do sociální oblasti, do komentování světového dění. Obrací se stále více k pozemským záležitostem. Znevažují základní učení o hříchu a zkaženosti člověka a o spáse z milosti; místo toho zdůrazňují to, co je samotné zajímá z hlediska společenského a světského. V té nejhorší variantě se nevědomky připojují ke Kaifášovi a snaží se „zničit“ biblického Boha, jak jen to je možné. Učí, že Bůh je jen lidská představa nebo že Ježíš je mýtus, dobrý učitel, nepochopený snílek, který byl zbožštěn. Přízrak Kaifáše žije zkrátka dál.

A tak tento bezohledný hrubián, lstivý a mazaný Kaifáš, člověk, kterému se nesmělo odporovat, obrátil proti Ježíši svůj hněv. Hodlal se zbavit Ježíše stůj co stůj.

Své intriky a úklady začal chystat už dávno před osudným pátkem. Židovští vyzvědači špehovali Ježíše téměř na každém kroku. Zaznamenávali si, co kdy Ježíš řekl a udělal. Vyptávali se Ho, pokoušeli Ho a snažili se Ho na Jeho slovech nachytat. Dělal jim všem starosti.

Konečně se sešla velerada, aby rozhodla, co udělat s Ježíšem. Kaifáš byl připraven na svůj tah, odhodlán nechat Ježíš zabít. Velerada jednala o Ježíši s mizivým úspěchem a nedošla k žádným opatřením. Všichni viděli, že ztrácí loajálnost lidu, který se dal na stranu Ježíše. Děsili se hrozby, že Řím zasáhne. Pak je Kaifáš přivedl k rozhodnutí, co udělat.

„Vy ničemu nerozumíte!“, štěkal na ostatní. Moc mluvili, ale konat nekonali. Proto jim řekl, co je třeba udělat. Nezmínil přitom žádný náboženský důvod ani neprojevil horlivost pro Boží věc. Místo toho jen pragmaticky poznamenal, že je jejich vlasteneckou povinností Ježíše usmrtit. „Nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ (Jan 11:50)

Sanhedrin – židovská velerada

„Jeden člověk“, nebo „celý národ“? Z jeho úst to znělo, jako by byly jen tyto dvě možnosti. Pro veleradu nebylo nic snazšího, než se nyní rozhodnout. Všem šlo o hodně. Vybrali si „jednoho člověka“. Ježíš musí zemřít, aby zachránil „celý národ“.

Kaifášův zlý plán fungoval. Sotva si uvědomoval, že ten plán Bůh použil k tomu, aby působil k dobrému všem lidem na zemi. Kaifáš pronesl ničemná slova intrikáře. Bůh z nich učinil slova prorocká. Kaifáš měl na srdci vraždu. Bůh měl v plánu záchranu. Velerada chtěla zabít Ježíše ze svých prospěchářských úmyslů. Bůh je nechal Ježíše zabít ze svého spásného úmyslu.

A tak slova, která vedla k vraždě Ježíše, obsahují v sobě nejúžasnější pravdu: „jeden člověk“, Boží Syn Ježíš, „zemřel za lid“. Zemřel, aby zachránil Židy, členy velerady, Římany i nás. Jeho smrt nezachránila Židy před ničivým zásahem Římanů, jak si Kaifáš přál. Za necelých 40 let rozdrtila římská vojska Židy, a to dokonce proto, že se v té době dali strhnout falešným, politickým mesiášem. Ale Ježíš zemřel jako z nebe seslaný zástupce ztracených hříšníků. Zemřel za naše hříchy, zaplatil náš zasloužený trest. To, co Kaifáš považoval za politickou nutnost, byla duchovní nutnost. Jeden člověk, Bohočlověk, zemřel za všechen lid – namísto nich a v jejich prospěch.

Tímto způsobem se ten nejhanebnější zločin, který byl kdy spáchán – ukřižování svatého Božího Syna přišlého v těle – proměnil v to největší požehnání, které bylo kdy člověku darováno – ve věčné smíření a spásu pro všechny hříšníky: abychom byli jako Boží děti shromážděni v jedno v Kristu.

Kaifáš pokračoval ve svém bezohledném úmyslu až do konce. Nechal Ježíš násilím zatknout, falešně nařknout a soudit během nezákonného procesu. Nadával a peskoval Ježíši za to, že při tom všem jen mlčí. Jako beránek, vedený na porážku...

Když už se zdálo, že Kaifáš snad nakonec celý případ prohraje, změnil taktiku. „Zapřísahám tě při Bohu živém,“ zvolal, „abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ Ježíš nyní promluvil: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ (Matouš 26:63-64)

Ježíš je Kristus, Syn Boha i Syn člověka, a On bude mít poslední slovo. Ale Kaifáš dostane, po čem touží, rozsudek smrti nad Ježíšem. „Hle, teď jste slyšeli rouhání! Co o tom soudíte?“ Jejich výrok zněl: „Je hoden smrti.“ (Matouš 26:66) Hned nato podrobili Ježíše mnoha různým způsobům týrání, urážkám a posměchu.

Řekl jsem, že je těžké uvěřit tomu, co Kaifáš učinil. Přesto v každém z nás, jakožto hříšných potomků Adama, je také ten kaifášovský duch, který chce Ježíše odstranit z cesty. Není vždy „výhodné“ mít Ho nablízku. Zamezuje nám dělat a říkat, co je nám libo. Kazí „zábavu“. Stojí v cestě realizaci našich vášní a žádostí. Možná když sami sebe trochu více prozkoumáme, své motivy a pohnutky, také v sobě spatříme malé Kaifáše.

Naše pýcha, například, nás vede k tomu, abychom hledali uznání a chválu od druhých lidí, zatímco Ježíš nás vyzývá a vede k tomu, abychom byli pokorní, dávali přednost a sloužili jeden druhému a Jeho chválili. Chceme, aby vše bylo po našem. Ježíš nás volá, abychom vše nechali být po Jeho. Ne vždy rozumíme každému Ježíšovu učení a výroku, některé si dokonce příliš neoblibujeme. Ježíš trvá na tom, že jsou pravdivá a hodná naší víry a následování. Chceme, aby nás druzí milovali a oblíbili si nás. Někdy se obáváme, že tomu tak nebude, když se dozví, že věříme v Ježíše. Jako bychom odstrkovali Ježíše, abychom mohli uspokojit své vlastní sobecké touhy.

A proto i my děkujme Bohu, že použil ničemu Kaifáše, aby přivedl Jeho Syna na kříž. Tam Ježíš vzal na sebe naše hříchy a splatil náš dluh. Zaplatil za naši hříšnou pýchu, naše vzpurné a svéhlavé cesty, naše sobecké žádosti. On odčinil Adamovo prokletí. On zemřel za lid. A proto můžeme s nadějí vyhlížet den, ve který Ho uzříme, podle Jeho slibu, „sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými“. Amen.