Milostí obdarovaní a milosrdenstvím zahrnutí –
Dnes pokračujeme v sérii kázání zaměřených na vybrané důležité pojmy Nového Zákona; pojmy, které bývají nesprávně pochopeny nebo použity, nebo může být užitečné je odlišit od jiných, podobných, příbuzných. Což bude i dnešní případ. Budeme se věnovat otázce milosti, resp. milosrdenství. Oboje se spolu s pokojem objevuje v tzv. apoštolských pozdravech, které najdeme v úvodu některých novozákonních listů, dopisů, zejména od apoštola Pavla. Např. ve 2. Timoteovi (1:2) Pavel píše: „Timoteovi, milovanému synu: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána.“
Vzpomínám si, jak jeden americký pastor používal tento žehnající pozdrav také na úvod svých kázání, což je celkem běžné, ale jednou se mu prý „povedlo“ vtipné přeřeknutí. Místo spojení „grace and mercy“ (milost a milosrdenství) požehnal lidem slovy „merce and gracy“. Zkrátka zaměnil koncovky obou slov. A i když je to už mnoho let, co se mu to přihodilo, dodnes si ho údajně jeho děti občas dobírají otázkou: „Tak co dělá Merce a Gracy, mají se dobře?“
Někdy člověk může poplést obě slova, když je říká, i když v češtině jsou dost odlišná. Ale mnohem častější je, že si pleteme významy obou slov nebo mezi nimi nevnímáme žádný rozdíl. Jak to tedy je s onou milostí a milosrdenstvím? A tedy i se souvisejícími slovy smilování versus slitování, a slovesy smilovat se případně slitovat se. V běžné mluvě je nejspíš používáme jako synonyma, ale je mezi nějaký výrazný rozdíl?
Někde jsem se narazil na zajímavé vysvětlení, používající ilustraci ze světa financí: „Boží milost nás dostane v očích Boha z mínusu na nulu a Boží milosrdenství z nuly do plusu.“ Jak uvidíme později, s určitou dávkou tolerance by se to tak dalo říct, ale připadá mi, že existuje daleko srozumitelnější způsob, jak obě skutečnosti odlišit. Když bych ho shrnul do jedné věty:
Milost hledí na člověka jako na provinilce a zbavuje ho viny hříchu, zatímco milosrdenství hledí na člověka jako na ubožáka a zbavuje ho důsledků hříchu nebo ty důsledky zmírňuje.
Pojďme si to ale rozebrat trochu podrobněji. Nejprve se podívejme na milost a pak na milosrdenství.
Milost
Milost je v novozákonních Písmech vyjádřena řeckým slovem charis. Z něho je odvozeno například řecké slovo charisma, tj. obdarování. Už zde vidíme, že milost má něco společného s darem, s něčím, co dostáváme, aniž bychom si to nějak zasloužili. Podobně v latině se milost řekne gratia, z čehož máme slovo jako gratis, tedy zdarma, jako dar! Milost je tedy něco pro nás příznivého, co je nám darováno nezaslouženě. A tím nejdůležitějším je Boží dar odpuštění hříchů, ospravedlnění před Bohem.
Milost, smilování, projevuje Bůh vůči hříšníkovi, provinilci proti Božímu zákonu. A tím jsme byli každý z nás. Představte si ale tu reakci, kdyby se u soudu oznámilo viníkovi, který čekal na spravedlivý rozsudek, že je zbaven veškerých obvinění, že je prohlášen za nevinného! Pouta by mu sejmuli, a on by mohl jít, volný a s čistým rejstříkem. Neuvěřitelné! Právě to učinil Bůh nám, když nám projevil milost, když se nad námi smiloval, když nás prohlásil za nevinné.
Ale počkat, kde potom zůstala spravedlnost? Což je kriticky důležitá otázka! Nový zákon na ni dává šokující a dech-beroucí odpověď: Spravedlnost zůstala na Kristově kříži! Tam byla naplněna! „Hle, člověk“, jediný bez viny, byl „proklán pro naši nepravost“, aby každý zločinec jako Barabáš, provinilec jako já nebo vy, byl omilostněn. Odstraňte Ježíše Krista, a zbyde vám buď spravedlivý Bůh bez milosti, nebo milostivý Bůh bez spravedlnosti. Jenom v Kristu je Bůh obojí. Proto také apoštol Jan mohl napsat v úvodu svého evangelia: „Z Jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ (Jan 1:16-17)
Jedna z celosvětově nejznámějších křesťanských písní se jmenuje Amazing Grace, tedy Úžasná milost. Zpívá se v ní: „Úžasná milost, jak sladce zní její zvuk, který zachránil bídáka jako já; kdysi jsem byl ztracen, ale teď jsem nalezen, byl jsem slepý, ale teď vidím.“ Jeden americký publicista Philip Yancey se ve své knize „Co je tak úžasného na milosti“ věnuje z různých úhlů pohledu právě představě nezasloužené přízně, která místo očekávaného trestu dává viníkovi volnost, a také změnám života, které dokáže taková milost vyvolat. Později Yancey říkal, že od jednoho spokojeného čtenáře dostal dopis, kde mu děkuje za jeho knihu „Co je tak protivného na milosti“ (namísto amazing napsal annoying). Ale bylo to úmyslné přepsání, protože čtenář tím chtěl vyjádřit, že milost je také protivná a otravná: totiž v tom, že ji Bůh projevuje i druhým hříšníkům, kteří se provinili proti nám! Nebo že dokonce Bůh žádá, abychom jim projevili milost i my! „No tak to ne!“, je naše přirozená reakce, „to není spravedlivé!“ Ale vzpomeňme, že kvůli Kristu, naší spravedlnosti, nás Bůh obdarovává „milostí za milostí“, abychom ji mohli sdílet s ostatními. Pravda, ani oni si milost nezaslouží, ale také oni ji potřebují.
Když jednou před Ježíše spustili jeho přátelé ochrnutého muže na nosítkách, Ježíš viděl jejich víru, se kterou se k Němu obraceli, a první, co udělal, bylo odpuštění hříchů. Projevil mu Boží milost, za kterou později sám na kříži zaplatil. A vzápětí toho ochrnutého zbavil nemoci, tedy důsledků prokletí vyvolaného lidských hříchem. Projevil mu Boží milosrdenství.
Milosrdenství
Milosrdenství je v Písmech Nového zákona překladem řeckého slova eleos. Odtud také máme prosbu, se kterou se na Pána Ježíše obraceli nemocní, chromí a slepí: „Kyrie, eleéson!“ Tedy „Pane, slituj se!“ (Volně a poněkud nepřesně jsme zvyklí říkat: „Pane, smiluj se.“) Měj se mnou, Pane, slitování, pohlédni na můj stav, na mou situaci, na mou bídu, na mou „mizérii“. S tím souvisí i latinské slovo pro milosrdenství, kterým je misericordia, tedy něco ve smyslu „lítost srdce“. Jedna zajímavost: misericordia se také ve 14. až 16. století říkalo úzké trojhranné dýce, která sloužila k „dobíjení“ protivníků v boji – ranou z milosti, ale přesněji ze slitování.
Milosrdenství, slitování, projevuje Bůh vůči ubožákovi, chudákovi, hladovému, nemocnému, ... postiženému nějakým z mnoha důsledků lidského hříchu. Milosrdenství je pro nás také „zdarma“, tedy za cenu Kristovy oběti, ale vysvobozuje ze žalostného stavu naší hříšnosti, ve které se člověk „plácá“. Vysvobozuje, protože je to aktivní soucit (nejen pocit jakési pasivní útrpnosti a soustrasti), je spojeno s cílem ubohému pomoci a odstranit či zmírnit jeho utrpení.
Ježíšovy zázraky byly vyvolány právě milosrdenstvím. Když viděl hladové, sytil je, když viděl nemocné a zoufalé, zbavoval je nemocí a bolestí – jak tělesných, když třeba vrátil zrak slepému, tak duševních, když vrátil vdově jejího mrtvého syna. Soucítil a slitovával se.
Ježíš tak ale nečinil jen jakožto Boží Syn, ale také jako lidský syn, jako náš dokonalý zástupce. Protože to je úkol a nařízení od Boha i pro nás lidi: projevovat druhým milosrdenství. „Milosrdenství chci, a ne oběť!“ Připomínal Božímu lidu prorok Ozeáš (6:6), stejně jako později farizeům sám Ježíš (Matouš 12:7). Milosrdenství, kterým jsme sami zahrnováni, máme opět sdílet – s tím, že se zase dostane i nám. „Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství,“ slíbil Ježíš ve svém kázání na hoře (Matouš 5:7). A platí to i naopak, jak píše Jakub: „Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.“ (Jakubův 2:13) Místo, abychom soudili druhé, hleďme na to, zda a jak jim můžeme pomoci v jejich nelehké situaci. Kdykoli oblékneme, dáme najíst či napít, navštívíme ve vězení či v nemocnici, činíme tak jakoby Kristu samotnému.
V Novém zákoně bychom narazili ještě na další minimálně tři slova a jejich odvozeniny, která také vyjadřují soucit, soustrast, smířlivost, lítost (ať jako pocity, tak i z nich plynoucí činy). My ale pro dnešek zůstaňme jen u těchto dvou základních a nejběžnějších. Co si tedy nakonec odnést z toho dnešního kázání?
Snad to, že v první řadě jsme každý bohatě a hojně obdarováváni Bohem: jak milostí, nezaslouženou přízní, Kristem zaplaceným odpuštěním, tak milosrdenstvím, tak jak Bůh s námi soucítí a zasahuje, aby nás zbavil útrap, strastí, hladu, nemocí… a jednou i smrti.
A v druhé řadě, že jako nová Boží stvoření jsme zmocněni a vybaveni k projevům milosti a milosrdenství lidem a tvorům kolem nás: abychom nejednali s druhými vždy podle toho, jak si zaslouží, ale velkoryse, blahosklonně, s milostí, a nebyli lhostejní k těžkostem druhých, ale milosrdně s nimi „nesli jejich břemena“. A Bůh v tom všem bude s námi. On je Immanuel.
Amen.