Milí přátelé, toužící rozvíjet svůj vztah s Bohem –
Dnes pokračujeme třináctým dílem série kázání, věnované některým důležitým pojmům Nového zákona. Tentokrát to bude na téma „Kříž a sláva“. Než se ale dostanu k tomu, co je pod tímto názvem myšleno, zastavím se na chvíli u principu manželství.
Manželství muže a ženy je celoživotní vztah důvěry, lásky a vzájemnosti, a to – jak si novomanželé slibují – v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i v chudobě. Znamená to, že manžel a manželka spolu budou zajedno, budou „tahat za jeden provaz“, nejen v době, kdy se jim daří, kdy jsou zdraví, kdy mají materiální hojnost, kdy si ve všem rozumí a na všem shodnou, ale právě a o to více, kdy se jim daří špatně, kdy je zasáhne nemoc, kdy ztratí práci, kdy přijdou o dítě, kdy je zasáhne „nepřízeň osudu“. Právě to jsou chvíle, kdy je manželská jednota nejen vystavena zkoušce, kdy se ukáže, jak pevné je pouto, ale také kdy právě ona neochvějná pevnost jejich pouta pomůže oběma opřít se jeden o druhého, spolehnout se, odrazit se a jít dál. Spolu.
Vztah věřícího člověka s Bohem je v mnohém podobný manželství. I tento „vertikální vztah“ je zkoušen, budován a vybrušován jako diamant. Možná máme také představu, že mít vztah s Bohem – s tím, který nás miluje a přitom má všechno ve své moci – že tento vztah bude vždy provázet náš úspěch, že díky Bohu budeme překypovat zdravím, materiálním bohatstvím, úžasnými super-zážitky, které nám budou nevěřící závidět, a budou se proto chtít seznámit s takovým Bohem a mít Jeho přízeň.
Jenže ouha, vztah s Bohem není charakterizován jen radostnými událostmi. Je provázen také těžkostmi a nesnázemi, někdy i většími, než jaké zažívají lidé bez víry. Chtěli bychom od Boha slávu, ale On nabízí jen kříž. Nestojí totiž o vztah postavený na principu „cukroví, nebo metla“, ale na důvěře bez hranic.
Jako jeden z těch extrémních příkladů „kříže“ byl v době před příchodem Ježíše „případ Jób“. Jób byl bohabojný člověk, který se držel Božích přikázání, jak jen mohl, ctil Boha a miloval sovu rodinu i své bližní. Jak jsme si ale četli, satan, ten lidský nepřítel a pokušitel, který si na Jóbovi jistě často „vylámal zuby“, přišel před Boha s námitkou. Osočil Jóba, že je jen vypočítavý prospěchář, který ctí Boha pouze proto, že mu Bůh žehná. Očernil Jóba, že je Bohu věrný jen „v dobrém, ve zdraví a v bohatství“. Ale jakmile by o to vše přišel, předjímal satan, jistě by se na Boha vykašlal, zlořečil Mu a jeho vztah důvěry Bohu by byl v troskách. Nakonec Bůh svolil s tím, že Jób přijde o své děti, o svůj majetek, o svá stáda a dokonce i o své zdraví. A to navíc během chvíle. Ano, je to extrémní případ – málokdy se stane tolik tragédií najednou. Ale právě na krajnostech poznáváme jádro věci. Právě v extrémních situacích se obnažuje podstata našeho přesvědčení, životních hodnot a životní opory.
Jób a jeho příběh byl přitom dalším předobrazem Mesiáše. „Ježíšův případ“ je ještě extrémnější. V Ježíši byl mezi námi nejen člověk, ale i Bůh. Byl tu dokonalý a Otcem milovaný Syn. Čekali bychom, že bude mít „na růžích ustláno“. A přitom Ježíš, kromě jistě mnoha radostných chvil (kdy byl hostem na hostinách a v okruhu svých přátel), zažil také pronásledování, posměch, bezpráví, křivdy, dokonce zradu od svých přátel, nepochopení, bolestné bičování a potupnou smrt. Přišel z nebeské slávy, aby nesl svůj kříž hanby. V listu Židům to později pisatel shrnuje takto: „Místo radosti, která se mu (Ježíši) nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev.“ (Židům 12:2b-4)
Lidé kolem Ježíše nakonec pochopili, že skrze toto utrpení, skrze věrnost Bohu až na smrt, Ježíš vešel do slávy. A nejen to! Díky tomuto nevinnému utrpení Dokonalého a Svatého jsme byli my, nedokonalí a nesvatí, vykoupeni z věčné smrti a zatracení. Ježíšovo utrpení mělo jasný smysl: abychom „Jeho jizvami byli uzdraveni“, aby naše hříchy byly odčiněny a smazány, aby náš vztah s Bohem mohl skrze Ježíše „vstát z mrtvých“, být obnoven a budován.
Jenže tento vztah s Bohem je budován a rozvíjen tím, že následujeme Ježíše, že jdeme v Jeho stopách. Ne každému se to ale líbí. V průběhu těch uplynulých 2000 let byla proto vždy více či méně populární alternativní představa: představa světské slávy a moci pro ty, kteří budou věřit Ježíši. Tato představa vedla mj. k tomu, že z prvotní církve se časem stala mocenská instituce. V posledních desetiletích se jiné takové formě stejné ideje říká „evangelium prosperity“, které nabízí asi toto: Jelikož tě Bůh miluje a díky Ježíši tě přijal za své dítě, bude se ti dařit ve všem, na co sáhneš. Dařit ve formě blahobytu, úspěchu, zisku, pevného zdraví a úžasného, vítězného života. A jedním dechem tihle tzv. „teologové slávy“ doplňují, že pokud tomu tak není, pokud krachuješ, jsi nemocný, pokud selháváš, je to jen tvá chyba, málo věříš, nebo skrýváš nějaký tajný hřích, ze kterého se musíš vyznat.
Pokud znáte příběh Jóba, tak jistě poznáváte, že podobně mluvili i Jóbovi přátelé, kteří trpícího Jóba přišli utěšit. Spekulovali o tom, co Jób spáchal, že tak trpí, a předhazovali mu všelijaké možnosti. Nakonec je Bůh umlčel a pokáral, že o Něm nemluvili správně, že se vměšovali do Jeho úřadu, že se snažili z Boha učinit „automat“, který za dobrý skutek dá okamžitě dobrou odměnu a naopak.
Někdy se tzv. „teologie slávy“ předkládá v lehce upravené podobě, kterou se lákají lidé nevěřící k víře v Ježíše: „Bůh má pro tebe a tvůj život nádherný plán.“ Je sice pravda, že Bůh má s námi různé záměry, které můžeme naplňovat, když – obrazně řečeno – poznáme Jeho srdce a vydáme se Mu do rukou. Ale jak si představit ten „nádherný plán“? Podívejme se, jaký „nádherný“ plán čekal ty první a nejbližší učedníky Ježíše, apoštoly. Jak dokončili svůj běh v tomto světě, zatímco svědčili o Boží lásce v Kristu? Tomáš – proboden kopím a dobit kyjem; Juda Tadeáš – zákeřně napaden, ubit kyjem nebo sekerou; Jakub Alfeův /mladší/ – shozen ze střechy/hradby, kamenován a zabit sochorem; Matouš – probodnut kopím; Bartoloměj – mučen, řezán nožem a stažen z kůže; Ondřej – zemřel přivázán na kříž tvaru X; Petr – ukřižován hlavou dolů; Jakub Zebedeův /starší/ – sťat mečem; Filip – bičován, křižován a kamenován; Šimon Zélota /Kananejský/ – ukřižován a na kříži rozřezán pilou; Matěj – ukamenován; pozdější apoštol Pavel – sťat mečem. Jediný apoštol Jan zemřel přirozenou smrtí (cca 100 po Kr.).
Ježíš ještě během své učitelské služby upozorňoval na to, že následovat Ho bude od člověka vyžadovat sebeoběti. Že jít za Ježíšem bude znamenat nést svůj kříž. Neznamená to rovnou, že za víru v Krista zaplatíme mučednickou smrtí, ale znamená to, že „zaplatíme životem“ – životem podle svého já, životem sebeprosazování, seberealizace a sebeuspokojování. Vztah s námi stál Boha „všechno“, aby ho obnovil; stejnou cenu bude stát i náš vztah s Ním, aby vzkvétal.
Vztah s námi stál Boha „všechno“, aby ho obnovil;
stejnou cenu bude stát i náš vztah s Ním, aby vzkvétal.
Podívejme se krátce na několik biblických příkladů, čeho se zřekli lidé, aby jejich vztah s Bohem rostl. Abraham se zřekl snahy uchovat svého syna Izáka naživu stůj co stůj; Josef se zřekl sexuálního uspokojení, když se mu „nabízela“ Potífarova žena; David se zřekl možnosti zabít krále Saula, který ho pronásledoval, jelikož Saul byl Hospodinem pomazaný král; Daniel se zřekl strachu z lidské moci a modlil se ke svému Bohu i přes zákaz; podobně Jan Křtitel se zřekl strachu z moci a kritizoval židovského krále Heroda za nemanželský poměr; Matouš /Lévi/ se zřekl své výnosné pozice celníka a šel za Ježíšem; Samařan v podobenství se zřekl svého času, pohodlí a peněz a věnoval je zraněnému cizinci; chudá vdova se zřekla toho posledního, co měla, a dala to do chrámové pokladnice jako svůj dar Bohu. Nebylo to vždy snadné ani pohodlné, navíc ti samí lidé jindy selhávali, ale v každém případě věděli, že v tomto světě nenajdou „ztracený ráj“. V nezlomné víře, důvěře Bohu, se zřekli sebe a upínali naději k něčemu skvělejšímu a trvalejšímu. „Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město,“ píše se opět v listu Židům (11:16).
„Teologie kříže“, tedy řekněme smýšlení o vztahu s Bohem utvářené křížem, odráží jednu důležitou pravdu, kterou Písmo vyjadřuje různými obraty a obrazy. Například slovy Žalmu 126, v.5: „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ Nyní je čas „setí a sázení“ skutků milosrdenství a obětavé lásky, které je někdy bolestné a namáhavé, ale v čase žně přinese věčnou radost a slávu od Otce, ne od lidí. Z jiného pohledu jsou naše zdejší těžkosti také součástí „Boží výchovy“, jak je psáno: „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává.“ (Židům 12:6) Jen Otec ví, co všechno se můžeme naučit „nesením svého kříže“! Třeba to, že i když víra v Krista nečiní náš život snazším, činí ho smysluplnějším. Nebo poznáváme to, že zatímco snášíme příkoří, nás nese ve své náruči Kristus. Že ve své slabosti On demonstruje svou sílu.
Kříž, nebo sláva – v tomto světě? Nemůžeme očekávat a nesmíme druhým slibovat, že s Kristem ze života zmizí problémy, odstraní se těžkosti, ubydou překážky a vzdálí se starosti. Nemůžeme to očekávat ani druhým slibovat, protože ani Kristus to nikomu nesliboval. Nesliboval, že všechno bude s Ním pohodlné a pohodové, ale že to bude stát zato. Nesliboval „klidný let“, ale „bezpečné přistání“. A navíc svou stálou přítomnost při všech „turbulencích“.
Ježíš si zvolil kříž kvůli nám. I nás kvůli Němu čeká kříž. Ale jak se zpívá v písni Ježíše se nespustím: „Ač pak často divné jsou cesty, jimiž On mě vodí, vím, že On jde přede mnou a mě posléz vysvobodí; cíl těch Jeho divných cest otevřené nebe jest.“ (EZ 248) Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU