Milí přátelé, v Kristu Ježíši živí, svatí a přijatelní Bohu.
Jak asi víte, po světě koluje mnoho nepřesných a pokroucených představ o základních biblických pojmech a principech. Už sama Bible je často vnímána (v lepším případě) jako kniha užitečných pouček a pravidel pro život, a ne jako životodárné svědectví o Boží záchraně hříšníků skrze Krista Ježíše. Církev je zase mnohokrát představována jako nadnárodní organizace s členskou základnou a mocenským ústředím (něco jako Google nebo Apple), a ne jako organické společenství, sjednocené v Kristu a obohacené různými službami. Hřích je často chápán jen jako drobná vada, přehmat, který dělá člověka člověkem, a nikoli jako ohavná duchovní nemoc, která člověka zotročuje a směřuje do věčné zkázy. A Bůh je zase znázorňován jednou jako senilní stařík, jindy jako bezcitný krvelačný zločinec; málokdy však jako Ten, o kterém píše apoštol Pavel, že „z Něho a skrze Něho a pro Něho je všecko!“ (Řím 11:36)
Také službu Bohu mnohdy chápou lidé, a občas i křesťané, zkresleně. Pod službou Bohu si představují „chození do kostela“, „konání poutí na svatá místa“, „modlení se otčenáš“, „placení příspěvků“, nebo „dávání almužny“. Apoštol Pavel ale popisuje tu pravou, rozumnou službu Bohu zcela jinak. Na čem je založena a v čem spočívá ta pravá bohoslužba?
Rozeberme si nejprve Pavlova slova v prvním verši 12. kapitoly. „Vybízím vás (proto), bratří,“ začíná apoštol tento nový oddíl svého listu do Říma. V ekumenickém překladu Bible se neobjevuje spojka „proto“ – asi se nezdála překladatelům důležitá. Ovšem ta spojka ukazuje, že to, co se Pavel chystá psát, je důsledkem, závěrem vyplývajícím z toho, co napsal předtím. V předchozích verších se apoštol Pavel rozplývá nad nesmírnou hloubkou Božího bohatství, moudrosti a vědění, nad nevyzpytatelností Jeho soudů a nevystopovatelností Jeho cest; Pavel vyvyšuje Boha jako zdroj všeho co máme a co dostáváme, jako toho, ze kterého, skrze kterého a pro kterého všechno je, jako toho, komu patří věčná sláva. (Řím 11:33-36)
Z toho důvodu (= proto), že je to všechno o Bohu a o Jeho slávě, považuje Pavel za potřebné křesťany, své sourozence v Kristu, vybízet a povzbuzovat a prosit. Všimněte si, že Pavel tu nijak nerozkazuje, neporoučí, nenařizuje. On vybízí. Mimochodem, od slovesa parakaló (vybízet) je odvozeno slovo Paraklétos, kterým Ježíš nazývá Ducha svatého jako „Utěšitele / Zastánce / Přímluvce / Poradce“. Právě tento Duch ústy Pavla nyní vybízí, radí a nabádá věřící – a to „pro/skrze Boží milosrdenství“. Kdyby Pavel svým bratřím přikazoval a nařizoval, používal by jako nástroj Boží zákon a strach z Božího hněvu. Jenže On raději svým čtenářům líčí a představuje hojné projevy Božího milosrdenství a slitování, díky kterým byl on sám i oni sami přijati do Boží rodiny za cenu prolité krve Božího jednorozeného Syna.
A proto – s ohledem na to, že základ, účel a cíl všeho je v Bohu, a s přihlédnutím k Boží milosrdné a dobrotivé povaze – nás Pavel povzbuzuje, abychom „sami sebe (svá těla) přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť“. Tak jen si to představte, jak jsou naše těla pro Boha důležitá! Ať jsme malí, nebo velcí, tlustí, nebo hubení, mladí, nebo staří, Bůh nás miluje a přeje si využívat naše různorodá těla pro sebe! Bůh nám tak nedává důvod ani prostor pro sebe-shazování, sebe-očerňování, sebe-podceňování, pro jakoukoli falešnou pokoru pod heslem „jak by Bůh mohl použít mě, vždyť se na mě podívej!“ Není snad Jeho moudrost dostatečně hluboká? Jsou snad Jeho cesty námi vždy vystopovatelné? Nestvořil si nás – i s našimi těly – pro sebe, ke chvále své slávy? On nás jistě dokáže používat; prostě Mu důvěřujme.
A svá těla Mu přinášejme, dejme Mu je k dispozici. Sloveso parahistémi znamená „přistavit“ nebo „postavit u/poblíž něčeho“. Odpovídajícím anglickým výrazem by bylo spojení „stand-by“, což mnozí známe z různých elektrických zařízení (televize, přehrávač). „Stand-by mód“ je pohotovostní režim, kdy přístroj není vypnut, ale jakoby čeká – a stačí ho jen jedním dotekem kdykoli zapnout a hned používat. Do takového pohotovostního režimu nás Pavel vybízí, abychom nastavili svá těla. Potom nás Bůh – kdykoli chce a my to poznáme – může jemným dotekem svého Ducha zapnout do akce, při které skrze naše těla (uši, oči, ústa, ruce, nohy, rozum, srdce) sám ukáže svou milosrdnou tvář světu a přinese chválu svému jménu.
Naše těla jsou skutku pro Boha nesmírně důležitá, víc než si umíme představit nebo dokážeme přiznat. Bylo to ostatně lidské tělo, na kterém Bůh odsoudil hřích, když v něm Boží Syn Ježíš přinesl oběť smíření. My proto svá těla Bohu nepřinášíme (a nesnažme se přinášet) jako oběť k upokojení Božího hněvu, k utišení vlastního svědomí či k vyrovnání za svá selhání. Jedinou takovou obětí je navždy jen oběť Kristova.
Ale ani chrámové oběti v časech Staré smlouvy, které sloužily jako předobrazy, nebyly jen oběti smíření. V Jeruzalémě byly přinášeny i oběti díků (např. prvotiny z úrody)! Takovými oběťmi jsou právě naše těla. Díky Ježíšově oběti jsou naše těla oběti živé (nikoli mrtvé), svaté (nikoli poskvrněné hříchem) a milé / líbivé / příjemné Bohu, místo aby Ho odpuzovaly a popuzovaly k nechuti. On nás vidí skrze svého Syna Ježíše jako své dokonalé děti, které v tomto světě povolává, aby na nich a skrze ně zjevil světu i nebesům svou slávu. Nic většího ani od života nemůžeme čekat! A nic menšího s námi Bůh ani nezamýšlí. „To ať je vaše pravá (rozumná) bohoslužba.“
Opravdu, bratři a sestry v Boží rodině, naše služba Bohu nespočívá v „chození do kostela“ nebo v „dávání almužen“. To jsou totiž jenom výsledky okamžiků, kdy jsme „nastavili“ svá těla, nohy, hlasivky, rozum, smysly „do pohotovostního režimu“ a Bůh nás pak vedl k tomu, že jsme se shromáždili spolu s dalšími Jeho dětmi ke společným chválám a modlitbám, nebo k tomu, že jsme se podělili s ostatními o to, o co se náš Otec podělil s námi.
Služba Bohu nespočívá ve vykonání přednastavených činů, ale v připravenosti nechat Boha sloužit nám a skrze nás světu ke své slávě. „Vždyť z Něho a skrze Něho a pro Něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.“