Milí přátelé, které Bůh očišťuje „zevnitř směrem ven“ –
Ve středu čteme při hodině AJ pro veřejnost knihu KONEC MĚ (The End of Me) od pastora Kyle Idlemana. Na jednom místě Kyle vypráví, jak se jednoho dne vrátil do svého rodného města, aby se tam zúčastnil pohřbu svého dědečka. Přijel už ráno a obřad měl být toho dne večer. Protože neměl žádné čisté a slušné kalhoty, vzal ty jediné, co měl s sebou, do místní čistírny. Venku na světelné tabuli totiž stálo „One Hour Cleaners”, tedy „Čistírna za jednu hodinu“. Očekával, že zhruba za hodinku bude mít své kalhoty zpátky čisté...
Ale to se přepočítal. Uvnitř obchodu se od slečny za přepážkou dozvěděl, že kalhoty by měl vyčištěné až druhý den! Kyle ironicky té slečně navrhl, že by možná měli změnit název svého podniku; třeba na „Čistírna do druhého dne“ („Next Day Cleaners“) nebo „Čistírna až to bude, tak to bude“ („Whenever It’s Done Cleaners“).
Kyle si přitom uvědomil, že se i my lidé dost často chováme podobně jako ten podnik: navenek představujeme světu líbivou, nablýskanou, úspěšnou, lehkovážnou tvář (třeba na FB), která ovšem neodpovídá skutečnosti uvnitř nás (tedy tomu, jací jsme, když se nikdo nedívá, když jsme sami). Tohle pokrytectví nebo licoměrnost je problém, se kterým se potýkáme a bojujeme všichni – někdo lépe, někdo hůře, někdo vůbec. A protože to byla jedna z charakteristik dávných farizejů, židovských náboženských vůdců, říká se někdy předstírání a přetvářce „farizejství“.
Jenže farizejství má mnoho podob a nezahrnuje pouze pokrytectví! Pojďme se společně podívat podrobněji na tři vybrané „pokřivenosti“, kterými farizejové trpěli a nad kterými Ježíši pronáší svou ostrou výstrahu: „Běda vám, zákoníci a farizejové, pokrytci!“ Přitom ovšem nezapomeňme, že také své učedníky a všechny, kteří šli za Ním, Ježíš varoval: „Mějte se na pozoru před kvasem farizeů.“ (Lukáš 12:1) Podobně jako trocha kvasu prokvasí celé těsto, i nákaza farizejství může člověka prostoupit a zcela ho pohltit – do té míry, že si svůj problém ani neuvědomí, ani nepřizná. Proto se dnes zamysleme nad otázkou:
Nejsem i já tak trochu v něčem farizeus?
Nejsem i já nakažen kvasem farizejství?
A než ze sebe vypálíme odpověď: „Já rozhodně ne! Ale o někom bych věděl, kdo nejspíš takový je…“, uvědomme si, že právě takový postoj měli farizejové!!! To je přesně jeden z rysů farizejství: „Druzí mají problém, ne já. Oni jsou ti špatní, ne já. Oni by se měli napravit a polepšit, já jsem v pořádku.“ Proto si také tahle „náboženská elita národa“ začala říkat farizejové. Znamenalo to „ti oddělení“, ti, kteří se vymezují od ostatních, od hříšníků, od běžných židů, od chátry, „která nezná zákon“ (Jan 7:49). Oni přece Mojžíšův zákon dodržovali přísně a do písmene! Oni byli tou autoritou „na stolici Mojžíšově“. Pravda, přidali si k zákonu své různé ústní výklady, detailní specifikace, drobnotisk, kterému běžní židé nerozuměli, ani neměli šanci ho dodržet.
Například nařízení o zachovávání soboty, dne odpočinku. Třeba plivnout v sobotu se podle výkladu farizejů mohlo; šátrat rukama po zemi v prachu se také mohlo. Ale jakmile jednou v sobotu Ježíš plivl do prachu, udělal bláto, potřel jím oči slepého od narození a řekl: „Jdi a umyj se v rybníce Siloe!“, čímž ho zbavil slepoty, už byl u farizejů „oheň na střeše“. V sobotu se nemá pracovat!
Místo, aby se farizejové radovali nad tím, že přišel někdo od Boha, kdo má moc zvrátit prokletí nemoci a smrti, místo, aby jásali, že člověku je pomoženo, nezdravě lpěli na svém pohledu na to, co znamená dodržovat Boží přikázání. To pro ně byla „ta cesta a pravda a život“ – a tak nepoznali, že mezi nimi je Ten, který je ta Cesta a Pravda a Život. Navíc se i v tomto ohledu chovali pokrytecky, jak Ježíš poznamenává, protože kdyby jim v sobotu spadl do jámy syn, taky by ho vytáhli hned, sobota ne-sobota, a nečekali by s pomocí do neděle. Neměřili všem stejným metrem.
A tuto svou pomýlenost navíc učili své žáky: Aby se i oni cítili nadřazeni, protože jsou ti „dobří“ a všechno plní a zachovávají do posledního puntíku. Přitom vůči ostatním zaujímali odsuzovačný a nemilosrdný přístup. Třeba když k nim po ukřižování Ježíše přišel znovu Jidáš, aby jim vrátil těch 30 stříbrných, které mu zaplatili za zradu svého Mistra – Jidáše očividně trápilo svědomí –, řekli mu farizejové jen: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“ (Mat 27:4) Chudák Jidáš pak propadl beznaději, šel a oběsil se.
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. … Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.“ (Mat 23:13,15)
Nemám i já v sobě „kvas farizejství“? Nepovažuju sám sebe za lepšího, než jsou druzí? Nesnažím se sám sebe ospravedlnit, zatímco druhé odsuzuju (někdy i za ten samý poklesek!)? Nepohrdám lidmi, kteří se dostali na dno, kteří zbloudili a ztratili kompas? Nejsem to já, kdo raději přejde na druhou stranu, nepodá jim pomocnou ruku, aby mohli začít znovu a jinak? Nestýkám se jen s těmi, které považuji za „sobě rovné“? A nejsem to také já, kdo takovému postoji učí své děti, své kolegy, přátele, obdivovatele? Nezavírám jim náhodou přístup k Ježíši, který je Zachránce hříšníků, přístup k Jeho odpuštění a kralování v lidském životě? I to je farizejství…
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!“ (v. 23-24)
Farizejové kladli obrovský důraz na věci, které nebyly podstatné, a naopak, věci zásadní přehlíželi. Jakoby si všímali okrajových záležitostí, ale to „gró“, ten středobod Božího zákona šel mimo nich. Do chrámové pokladny odevzdávali desetinu z výnosu i té nejmenší byliny, kterou vypěstovali: máty, kopru a kmínu. Ale zapomínali jednat podle práva – nepřekrucovat právo podle postavení člověka; zastat se těch, kteří se nemohli bránit. Zapomínali projevovat milosrdenství – mít soucit a pochopení pro slabosti, selhání a nedostatky druhých. Zapomínali na věrnost – ochotu dodržet své sliby, své závazky k druhým lidem i k Bohu. Ač náboženští vůdcové, vzory, kteří měli druhým ukazovat cestu, sami byli slepí a bloudící.
„Cedili komára“ – a to doslova! Jelikož komár nebyl uveden v seznamu „čistých zvířat“, které Židé mohli jíst, tak si farizejové při nalévání vína navlékli na pohár sítko, tkaninu, aby se ani larvička komára nedostala do vína a do jejich těla. „Ale velblouda spolkli“ – velbloud byl také „nečisté zvíře“, které sice farizejové nejedli, ale šlo o mnohem větší zvíře, a tedy, obrazně řečeno, o mnohem závažnější prohřešek proti Bohu, který oni opomíjeli.
Nemám však i já podobný problém? Nemám popleteny hodnoty v životě? Nepokládám to vedlejší za podstatné, zatímco to, oč v životě jde, co přetrvá, považuji za hloupé a zbytečné? Nehledím i já puntičkářsky na to, abych dodržel drobnosti a detaily, a přitom mi uniká podstata? Nepřehlížím i já ty zásadní věci v životě, zatímco se zabývám marginálnostmi? Nechytám např. druhé za slovíčka, místo abych se snažil pochopit, o co jim jde? Nevšímám si, zda má kazatel čisté boty, místo abych rozvažoval nad jeho poselstvím? I to je farizejství…
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. Slepý farizeji, vyčisti především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.“ (v. 25-28)
Farizejové byli příkladní v té „vnější zbožnosti“, „okázalé obřadnosti“, v tom si libovali. Aby před očima lidí vypadali spravedliví a úctyhodní. O to, co chovali ve svém srdci – chtivost a hrabivost – o to se nestarali. Proč taky? To přece lidé kolem nevidí. Ale Bůh ano! Před svým hodováním farizejové dlouze a obřadně omývali všechno nádobí, aby se nijak neposkvrnili v očích Boha. Zapomněli, že Bůh hledí na srdce, do nitra člověka? Tam měli s tou očistou začít!
Jako král David měli i oni, po sebe-reflexi, padnout na kolena a prosit: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ (Žalmy 51:12) A Bůh by je očistil, zbavil by je nejen jejich viny, ale proměnil by i jejich postoje a hodnoty. Na to se náš Bůh specializuje, na proměnu člověka zevnitř ven, z jeho „vnitřního světa“ do jeho vnější každodenní reality.
Sami nedokážeme „vnitřek své číše“ zbavit nečistot. Ale když se nás dotkne Boží láska, která se obětovala za nás, je to, jako bychom se „znovu narodili“. Je to, jako bychom „vstali z mrtvých“ a už nebyli dál jako „obílené hroby“, jen navenek pěkné a chvályhodné, ale jsme pak živí i uvnitř, pod povrchem.
Nejsem i já zasažen farizejstvím? Falešnou zapáleností pro ty „správné věci“, ale ve skutečnosti jen toužím po tom, aby mě druzí viděli a znali? Nejde i mně o vnější zdání „svatosti“ před ostatními? O uznání od lidí? O „dobré“ skutky pro veřejnost? O dojem, že já dělám věci správně? Nejde i mně o to, jak mě vidí a hodnotí lidé, a ne Bůh? I to je farizejství…
Když to shrneme, postoj farizejů je nám, lidem, od přirozenosti blízký. Máme k němu sklon. Je to důsledek a projev toho, že jsme se vzdálili Bohu, odpadli od Boha. Ale náš Tvůrce není jako farizeus; náš Bůh se nevzdálil od nás a nevymezil se natolik, aby o nás ztratil zájem. Ale přišel mezi nás v Ježíši Kristu, aby nás „jako kvočna svá kuřátka“ shromáždil „pod svá křídla“, pokud tedy o to stojíme. Ježíš nás přišel ochránit nejen před vnějším nebezpečím a nepřítelem (zvaným Ďábel), ale také před naším vnitřním sebeklamem, před naší slepotou, před naším farizejstvím.
Tenhle „kvas farizejů“ v nás chce Ježíš svým působením mezi námi vytěsnit „kvasem života a pokoje“, navzdory všemu neklidu a smrti kolem, „kvasem soucitu“ se slabšími, „kvasem odvahy“ ke správným činům, „kvasem věrnosti“ udržet a budovat pouta mezi lidmi, „kvasem pokory a upřímnosti“, která si na nic nemusí hrát, protože ví, že je Bohem milována bez výkonů a zásluh.
Víte, než jsem začal psát dnešní kázání, dal jsem mu pracovní název: „Nejste také tak trochu farizeus?“ A když jsem nad ním pak rozvažoval, došlo mi, jak takový název je vlastně farizejský (nejste vy, ne já?) a jak potřebné to dnešní povídání je i pro mě. Ani já nejsem imunní vůči „farizejské nákaze“. A snad se mi podařilo ukázat vám, že ani vy ne. Ale Ježíš je tu – pro mě i pro vás – aby nám očistil srdce a otevřel oči realitě Jeho království/kralování mezi námi. Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze POUZE KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU