Nálepkování od lidí a pojmenování od Boha

Milí přátelé a sourozenci v Boží rodině!

Křesťanský zpěvák Mike Donehey ve své částečně autobiografické knize „Hledání Božího života pro mou vůli“ (Finding God’s Life for My Will) vzpomíná, jak se na střední škole choval jako darebák a flink. A to až do doby, kdy ho jednou načapal ředitel školy, jak na chodbě u automatu na sladkosti šátrá rukou ve výdejním okénku, aby si bez placení vytáhl nějakou tyčinku. A k jeho překvapení ho ředitel nenazval ani grázlem, ani uličníkem, který „roste pro šibenici“, i když se tak v té chvíli choval. Řekl mu něco jiného, něco ve smyslu: „Chceš mi říct, Miku, že svou čest prodáváš za pár šupů? Zajímavé. Myslel jsem, že má větší cenu.“

To Mika zasáhlo jako blesk z čistého nebe – nejen to, co ředitel řekl o jeho cti, ale i to, s jakým stylem k Mikovi přistoupil. Nezařadil ho automaticky mezi „nenapravitelné“, neoznačkoval ho stigmatem darebáka, ačkoli tak zrovna jednal, ale dal mu prostor k vymanění se z této škatulky, dal mu prostor pro změnu, pro růst něčeho nového.

Mike o tom ve své knize píše velmi trefně: „Používal milost jako učební pomůcku, protože věděl, že jenom milost dokáže skutečně roztavit srdce z kamene.“ O něco dál píše: „Když od Boha dostaneme nové jméno, které nám dává milost, začneme jednat podle toho, jak jsme byli původně navrženi a stvořeni. ... Věřím, že se nakonec všichni staneme tím, čím věříme, že jsme. Nebo bych měl spíš říct, čí věříme, že jsme.“ (Úryvek pochází z 2. kap. nazvané „Mých 42 návštěv ředitelny“.)

Zvolil jsem tuto příhodu ze života jako úvod pro dnešní kázání na téma:

Nálepkování od lidí a pojmenování od Boha.

Před pár dny začal školní rok a je to právě ve škole, kde se mnoho z nás poprvé setkalo se „značkováním“ od spolužáků, s „nálepkováním“ kvůli odlišnostem. Mezi nejčastější nálepky ve škole patří chytrolín, šprt, donašeč, mazánek, socka, zazobanec, špína, tlustoprd, vyžle, želva a mnoho dalších. Nálepky slýchávají nejčastěji děti ze smíšených rodin, ze sociálně slabších nebo naopak nadprůměrně bohatých rodin; nálepku si vyslouží dítě kvůli specifickým zájmům, barvě pleti, zaostalosti v dovednostech nebo naopak kvůli velkému nadání, ale také kvůli fyzickým parametrům jako je váha, odstávající uši, špičatý nos, aj. Důvodem k získání nálepky může být i jednorázová událost nebo účast na ní – jistě si domyslíte, o jakou událost šlo v případech, kdy si dítě „vysloužilo“ nálepku prďola nebo posránek.

V sociologii a psychologii se tento jev podrobně studuje a rozebírá, např. v rámci tzv. etiketizační teorie (angl. labelling theory). Poukazuje se v ní např. na to, že některé skupiny dětí jsou sociálně předurčeny k tomu, aby jejich chování bylo etiketizováno přísně, jiné naopak k tomu, aby jejich chování bylo posuzováno velmi tolerantně.

Možná jste sami byli v dětství etiketizováni, označeni nálepkou, a tak víte z vlastní zkušenosti, jak je obtížné se nálepky zbavit a jak už vaše další chování je posuzováno jinou optikou, jakoby skrze „brýle“ té nálepky. Nesli jste si „soudní rozsudek“, který vás pronásledoval jako strašák. Je pravda, že někdy i negativní nálepka může působit pozitivně jako motivace k tomu ukázat, že to tak není, že mám na víc. Častěji má ale negativní nálepka i negativní dopad na osobu v podobě proměny postoje k vlastnímu životu, k sebe-chápání a sebeúctě.

Nálepkování druhých se ale neděje pouze od vrstevníků. Naopak, zvláště výrazným vlivem působí nálepkování od autorit, např. když učitel označí žáka za hlupáka nebo nemehlo. I když později žák podá excelentní výsledky a výkony, jen velmi těžko se od nálepky očistí.

Mluvil jsem zatím jen o tom, jak se s nálepkováním setkáváme ve škole. Ale samozřejmě je to fenomén, který přetrvává do dospělosti. Běžnými příklady mezi dospělými je např. blondýna, cikán, ženská (za volantem), politik, kancelářskej, ochlasta. Opět má nálepkování obrovský vliv, použije-li ho člověk v pozici autority nebo jako člen privilegované skupiny; např. policista, soudce, člen vlády nebo charismatický vůdce sekty. Zvláštní kapitolou je pak účelné využívání nálepkování protivníků k manipulaci veřejného mínění.

Asi jsme pochopili, že nálepkování od lidí, jakkoli rozšířené je, není věc žádoucí a prospěšná. Je to především z důvodu toho, že nálepkování je zkratkovité – nevystihuje plně člověka, reaguje jen na jedno selhání, handicap, událost či vnější rys. Také je tendenční a zkreslující – ne všem se totiž měří stejným metrem (existují předsudky). A hlavně zaškatulkuje člověka – je pro něj svazující, omezující, limitující a může vést k přijetí zkresleného sebepojetí a sebehodnocení.

Jak odlišné od nálepkování od lidí je pojmenování od té nejvyšší Autority, od Boha. Vezměme si nejprve několik příkladů ze Starého zákona. Jákob dostal od lidí, totiž od rodičů, své jméno, které znamená „Chňapač“, „Ten, který drží za patu“, přeneseně „Úskočný“. Jako by se chtěl narodit jako první, přijít na svět před svým bratrem Ezauem, aby měl prvorozenecké právo. Později se choval podle své nálepky. Snažil se vyloudit prvorozenectví od hladového bratra výměnou za polévku. Nakonec podvedl svého téměř slepého otce, když si oblékl zvířecí srst připomínající bohaté ochlupení bratra, aby od otce získal prvorozenecké požehnání místo Ezaua. Poté před hněvem svého bratra prchá do daleké země Aram, kde od svého příbuzného Lábana poznává podvod z té druhé strany, ze strany podvedeného. Ale nakonec se ctí, s velkou rodinou a majetkem odchází od Lábana a vrací se k bratrovi s touhou se usmířit. A tu v noci na břehu potoka Jabok zápasí Jákob s Bohem a nechce Ho pustit, dokud od Něho nedostane požehnání.

A Bůh Jákobovi dává nové jméno, jinou nálepku, aby „předefinoval“ či (počítačovým jazykem) „přeformátoval“ identitu a roli Jákoba. „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ (v.29)

Již o dvě generace předtím ale Bůh změnil jméno Jákobova dědy, Abrama. Řekl mu: „Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.“ (Genesis 17:5) Abraham znamená „otec hlučícího davu“ a Abraham tohle nové jméno přijal paradoxně ještě v době, kdy neměl ani jednoho potomka! Jako by věděl, co později vystihl apoštol Pavel, že Bůh je „Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.“ (Římanům 4:17)

Třetím příkladem toho, jak Bůh pojmenováním a nazýváním člověka pozitivně proměňuje, je Gedeón. Žil v době, kdy izraelskou zemi těžce rabovali Midjánci. Ze strachu před nimi, aby mu nespálili úrodu obilí, mlátil Gedeón klasy namísto na volném humně potají v lisu. Když se mu ale zjevil Hospodinův posel, aby ho povolal do boje proti Midjáncům, oslovil ho překvapivými slovy: „Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“ (Soudců 6:12) Opět tímto jménem jako by předjímal to, co z vystrašeného Gedeóna dokáže Bůh ze své milosti učinit: statečného hrdinu.

Jeden z podstatných rozdílů mezi nálepkami od lidí a pojmenováním od Boha je tedy ten, že zatímco lidské nálepky jsou svazující a omezující, Boží pojmenování naopak člověka rozvazuje a rozvíjí a dává mu volnost, odvahu a hodnotu a nového ducha.

Pohleďme teď na to, co se dělo v době, kdy chodil po této zemi sám Ježíš. S jakými nálepkami se u lidí setkával? Tohle byl výběrčí daní, tamhle ta prostitutka, tohle žebrák, tenhle farizeus.

Ježíš ale přišel pro všechny tyto lidi – stejně jako pro nás, ať už nás lidé nálepkují jakkoliv – získat a nám darovat nové jméno před Bohem, novou identitu, novou roli: „dítě Boží“, „dědic života“, „milovaný“, „lid náležející Bohu“, „královské kněžstvo“, atd. Takové pojmenování od Ježíše, pojmenování z milosti, nás nejen neomezuje a nesvazuje, ale naopak nás naplňuje očekáváním a dává nám široký prostor k tomu spatřit, co skrze nás Bůh hodlá dokázat, jak se na nás Bůh hodlá oslavit.

Zároveň nám Ježíš dává úkol, abychom toto nové „pojmenování“ od Boha lidem kolem nás přinášeli skrze evangelium o Jeho díle smíření. Namísto škatulkování druhých jim zvěstujme, že skrze víru v Ježíše dostávají i oni při křtu postavení Božího dítěte – dítěte, které jednou, až se Ježíš zjeví, bude podobně oslaveno, ač bylo lidmi jakkoli haněno.

Jelikož učím na základní škole, stává se mi, že ke mně přijde třeba holčička s pláčem, že prý ji ten a ten spolužák nazval tak a tak. Většinou odpovím nějak v tomhle smyslu: „Vím, že tě to zranilo. Ale zamysli se: Jsi skutečně hloupá káča, nebo ne? A kdo určuje to, kým jsi? Komu dáváš právo tě definovat? Nechej Boha, aby tě pojmenoval. A On tě díky Ježíši označuje za své dítě, za milované, za obdarované! Nenechej druhé, aby tě definovali. Hoď jejich nálepky za hlavu. Usměj se jako ta, která ví, kým v Ježíši Kristu je. A pomodli se za toho kluka, aby to poznal i on.“

V roce 2018 získala cenu Grammy křesťanská píseň You Say, „Ty říkáš“, ve které zpěvačka Lauren Daigle zpívá:

„Ty říkáš, že jsem milována, když já necítím nic.

Ty říkáš, že jsem silná, když si myslím, jak jsem slabá.

Ty říkáš, že jsem chována v náručí, když si připadám daleko za očekáváním.

A když cítím, že nikam nepatřím, Ty říkáš, že jsem Tvá.

A já věřím, co Ty o mně říkáš.“

Ať i vy stále jistěji víte a projevujete světu, co o Vás Bůh z milosti prohlašuje: že jste v Kristu milované Boží děti. Navěky! Amen.