Milí přátelé Vánoc –
Letošní advent se věnujeme „HRDINŮM VÁNOC“ – těm, kteří pozitivně ovlivnili události narození Ježíše, případně byli sami těmi událostmi pozitivně ovlivněni. Minule jsme si povídali krátce o andělech a dnes budeme mluvit o pastýřích. Andělé se jim zjevili nedaleko Betléma, když oni v noci hlídali svá stáda pod širým nebem.
Lidská společnost se v dávnověku věnovala lovu divoké zvěře a sběru planě rostoucích plodin, ale časem lidé přešli na zemědělství (pěstování a šlechtění plodin) a chov zvířat. Být pastýřem stád – ovcí, koz a dobytka – tedy bylo velice běžným „zaměstnáním“. Není proto divu, že i na stránkách Starého zákona, sepsaných před narozením Ježíše, se objevují mnozí pastýři a pastevci. A zpočátku vůbec nešlo o nějakou ponižující práci! I vůdcové rodů a náčelníci kmenů se často zabývali pastevectvím. Zastavil bych se na chvíli u tří nejvýznamnějších pastýřů z doby Starého zákona.
Prvním z nich byl Ábel, bratr Kaina, oba synové Adama a Evy. V knize Genesis se píše: „Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem.“ (Gen 4:2) Oba také přinášeli Bohu dary z výtěžku své práce, které se věnovali. Ábel byl pln důvěry a vděčnosti a věnoval Bohu jednu ze svých prvorozených ovcí. Takovou oběť Bůh přijal, ale Kainovu, přinesenou z nutnosti a bez víry, odmítl. A tak se stalo, že „když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej.“ (Gen 4:8) Ábel byl pastýřem, který byl zabit svým rozhněvaným bratrem.
Druhým známým pastýřem byl Mojžíš. Ten byl sice vychováván jako „princ egyptský“, na dvoře faraóna, ale po svém útěku z Egypta na východ do Midjánu se věnoval ovečkám. V knize Exodus stojí: „Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra… Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře… Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře.“ A ten vyslal Mojžíše zpět do Egypta se slovy: ‚Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.‘“ (Exodus 3:1,2,10) Mojžíš byl vůdcem ovcí, který se stal vůdcem Božího lidu a vyvedl ho z otroctví. Dokonce dál používal svou pastýřskou hůl a konal s ní mnohá znamení, dokazující, že Hospodin je s ním.
Třetím významným pastýřem byl David. Pocházel z Betléma, v jehož okolí byly hojné pastviny. V 1. knize Samuelově je psáno: „David odešel od Saula a vrátil se, aby pásl stádo svého otce v Betlémě.“ O něco později však přišel za svými bratry k bojišti, kde se holedbal a urážel Hospodina obrovský pelištějský válečník jménem Goliáš. David se sebral, vzal svůj prak a pár kamínků a šel Goliášovi vstříc se slovy: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů.“ Spoléhal na Boha, roztočil prak a trefil Goliáše přesně mezi oči. „Tak zdolal David Pelištejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč.“ (1. Samuelova 17:15,45,49) David byl pastýřem, který porazil silnějšího nepřítele ve jménu Hospodina a o něco později se stal králem Izraele, Božího lidu.
Tihle tři pastýři, o kterých se píše a kteří žili před Kristovým narozením, jsou úžasným svědectvím a předobrazem samotného Ježíše Krista. Jen si uvědomte, který pastýř je zabit svými bratry, jako byl Ábel Kainem? Který pastýř je poslán vysvobodit lid z otroctví, jako byl Mojžíš poslán Bohem? Který pastýř poráží silného nepřítele Boží mocí, jako David porazil obra Goliáše? A stal se také králem Božího lidu? Který „pastýř lidí“ tohle všechno učinil pro nás?
Ano, Ježíš rukou svých lidských bratrů byl pověšen na kříž a zabit. Svou nevinnou obětí ale přemohl a umlčel nepřítele a pomlouvače, ďábla. Od té chvíle Ježíš vyvádí svůj lid z otroctví hříchu a strachu a nepokoje. On vládne uprostřed svého lidu a v jejich srdcích jako Král králů.
Ježíš se sám označil za Dobrého Pastýře: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne… A svůj život dávám za ovce. … Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“ (J 10:14,15,27,28) Ježíš je Věčný Pastýř, který nás, ztracené a zbloudilé Boží ovečky, hledá, který za nás nasadí i vlastní život, který nás zná a volá jménem, který nás chrání a hlídá před zlem, který nás vodí na pastvu, tedy do míst, kde naše duše zažívá pokoj a hojnost.
Vím, že často se lidé ošívají a uráží, když jsou přirovnáváni k ovcím. „Být jako ovce“ má špatnou pověst, a to hlavně ze dvou důvodů: stádovost a bojácnost či ostýchavost. Nechceme být spojováni s ovcemi, protože nechceme být jen slepé stádo ani vystrašená, plachá zvířata.
Kupodivu, ani jeden z těchto důvodů není ten, kvůli kterému nás Ježíš přirovnává k ovečkám! Ježíš nechce, abychom byli stádní a šli tam, kam jde stádo. On říká, že Jeho ovce slyší Jeho hlas a jdou za Ním, nikoli za stádem! Následovat Ježíše, tak jako ovce následuje dobrého pastýře, naopak bude dost často vyžadovat vystoupit z řady, vyjít ze stáda lidí, z anonymity, z davu, nechovat se jako druzí, jako většina, ale jít za Ježíšem, i když to bude nepopulární, i když to vyvolá pohrdání.
A Ježíše také nechce, abychom byli bojácná a vyděšená stvoření. Naopak, následovat Ježíše, tak jako ovce následuje dobrého pastýře, bude mnohdy vyžadovat nemalou odvahu a statečnost – třeba odvahu přiznat si vlastní „trámy v oku“, postavit se na odpor vlastnímu sobectví a pohodlnosti, s láskou čelit problémům v rodině, v církvi, ve společnosti.
Ne, nemusíme se urážet nad přirovnáním k ovcím, víme-li, že ta největší deviza, výhoda a síla, kterou ovce má, je ta, že má skvělého pastýře. Jaké požehnání máme, když můžeme v důvěře prohlásit, tak jako kdysi pastýř David: „Hospodin (vtělený v Ježíši Kristu) je můj pastýř.“ (Žalm 23)
Ale co ti pastýři, které jsme nechali u Betléma? Mají nám i oni co říct? Mají nás čím inspirovat? Určitě. Například tím, jak přijali dobrou zprávu o příchodu Mesiáše, o narození Krista, Spasitele.
Když andělé zmizeli, řekli si navzájem: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Betlémští pastýři jsou nám vzorem vzájemného povzbuzení, abychom i my „šli a hledali Krista“ – Boha, který je s námi, který je nablízku každému.
Když dorazili k jesličkám, u kterých našli i Marii a Josefa, „… pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti.“ Betlémští pastýři jsou nám inspirací k vydávání svědectví, sdílení toho, co jsme o Ježíši poznali, s ostatními.
Potom se pastýři „… navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli.“ (Lukáš 2:15,17,20) Betlémští pastýři jsou nám příkladem vzdávání chvály Bohu za Jeho příchod mezi nás o prvních Vánocích. Vždyť tento Boží dar nás obohacuje neustále.
V mnoha českých koledách vystupují právě pastýři. V koledě „Jak jsi krásné neviňátko“ přinášejí různé dary malému Ježíškovi. A přidávají se další a další, a ti nemajetní se ptají: „A co mi ti nuzní dáme? Darovat ti co nemáme, my ti zadudáme, písně zazpíváme.“ Ano, můžeme Bohu zazpívat, ale začněme tím, že mu dáme sami sebe, své srdce, své já. S důvěrou a nadějí. Jak nás k tomu i sám Bůh vyzývá: „Můj synu, dej mi své srdce, ať si tvé oči oblíbí mé cesty.“ (Přísloví 23:26) Jeho cesty jsou cesty Dobrého Pastýře, cesty pravdy a života.
Amen.