Boží tvář a my

Milí přátelé, hledající Boží tvář a její zář –

S Vánocemi, které jsme nedávno slavili, mám spojen i jeden z mých oblíbených obrazů a také jednu z mých oblíbených písní. Ten obraz namaloval současný americký malíř Morgan Weistling [čti wajstling] a nazval ho „Kissing The Face Of God“, tj. Líbání Boží tváře. Sám Weistling o svém obraze říká, že ho k němu motivovala stará píseň, ve které slyšel slova „líbat Boží tvář“. A on si v té chvíli představil v mysli kompozici, ve které Marie něžně drží a jemně líbá své dítě. Ačkoli Marie měla tu výjimečnou výsadu držet v náruči Boha v lidském těle, jako každá matka se i ona jistě se svým děťátkem mazlila, tulila, objímala ho a láskyplně líbala na tvář.

Je dost možné, že píseň, která malíře Weistlinga inspirovala, je ta má oblíbená, která se jmenuje „Mary, Did You Know“, tj. Věděla jsi, Marie. Tuto píseň přeložil do češtiny a nazpíval zpěvák Martin Chodúr a před nedávnem ji vydal na svém vánočním CD pod názvem „Prozradil ti Bůh“. Přitom zachoval věrně původní obsah a v jedné sloce tak opravdu zní slova: „… když líbala jsi Jeho, líbalas Boží tvář“… Vědělas to, Marie?!

Boží tvář se však neobjevuje jen na obrazech a v písních, kde Marie líbá tvář svého synka. „Boží tvář“ se objevuje na mnoha stránkách Písma, v různých obratech a kontextech. Pojďme se dnes na některé z nich podívat. A možná spatříme, jak Boží tvář souvisí s námi. Téma dnešního kázání proto zní: BOŽÍ TVÁŘ A MY.

Začněme jednou lingvistickou zajímavostí. Ve Starém zákoně se slovem tvář nepřekládá pouze hebrejský výraz páním (líce či obličej), ale občas také výraz ayin (oko) nebo af (nos). To nás ale nemusí překvapovat, protože podobně slova oko a nos používáme i my v češtině: např. říkáme „lže mi do očí“ (myslíme do obličeje), nebo „ujelo mi to před nosem“ (myšleno těsně přede mnou). Spojení „před očima“, „před nosem“ a „před obličejem“ mají shodný význam, totiž „v bezprostřední přítomnosti a blízkosti“. Velice názorný je pak obrat „padnout na tvář“, kde je někdy doslova psáno „padnout na nos“, neboť tehdy se před králi poddaný sklonil tak, až se nosem dotýkal země. V úctě padl na nos.

Jen pro doplnění, v řecky psaném Novém zákoně se jako tvář překládá slovo prosópon, odvozené od kořene óps, znamenajícího oko (odtud i známější výraz pro oko, ophthalomos). O tom si ale řekneme víc, jak doufám, příště. To se budeme věnovat tématu „Naše tvář a Bůh“.

Vraťme se k výrazům souvisejícím s Boží tváří. Vybral jsem tři obraty, které se mi zdály nejvýznamnější. První je obsahově bohaté spojení „hledat Boží tvář“. Pisatel 105. žalmu mj. vyzývá své čtenáře: „Dotazujte se na vůli Hospodinovu a Jeho moc, Jeho tvář hledejte ustavičně.“ Ve 27. žalmu, který jsme si četli, ovšem vyzývá i sám sebe, když píše: „Mé srdce si opakuje Tvoji výzvu: ‚Hledejte mou tvář.‘ Hospodine, tvář Tvou hledám.“ (Žalm 27:8)

Co to znamená, hledat Boží tvář? Jistě to není tak, že Bůh s námi hraje na schovávanou, že nám napovídá „samá voda“, když ho hledáme na špatných místech, a „přihořívá“, když se blížíme a moc nám nechybí, abychom Ho našli.

V pozadí tohoto obratu se zdá být spíš královská síň, kde si poddaní žádají slyšení u krále, audienci u svého panovníka, rádi by přistoupili před jeho tvář. A ti poddaní to dělají proto, aby žádali svého panovníka o jeho zásah v určité záležitosti, o jeho sympatie, přízeň. Vzpomeňme třeba na Ester, jak chtěla předstoupit před krále, svého manžela, aby ho žádala o záchranu židů.

Stejně tak v našem případě „hledání Boží tváře“: chceme mít možnost stanout před Bohem a mít přístup k Jeho přízni a požehnání, ptát se po Jeho vůli a rozhodnutí a poučení, žádat o Jeho intervenci v té či oné věci. Toužíme využívat toho, že Bůh je náš spravedlivý Zastánce a vnímavý Panovník, který zjednává právo a zastává se svých služebníků...

Žalmista pokračuje prosbou: „Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka.“ (Žalm 27:9a) „Skrýt svou tvář“ či „odvrátit svou tvář“ v případě Boha znamená odejmout svou přízeň, odebrat možnost dovolávat se Boha, neznat se ke svému služebníkovi a nezastat se ho, odejmout své ochranné a žehnající křídlo a nechat napospas mocnostem světa. To si žalmista přeje ze všeho nejmíň a vyjadřuje naději, že i kdyby ho nejbližší odvrhli – třeba pro jeho hříchy – a skryli před ním svou tvář, u Hospodina převáží Jeho milosrdenství nad soudem. „I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme.“ (Žalm 27:10)

V této souvislosti stojí za povšimnutí, že mnohokrát se naopak sám člověk skrývá před Boží tváří – zejména ze strachu, ze studu a hanby, s pocitem viny. Jako třeba Adam s Evou v ráji poté, co neuposlechli příkaz svého Tvůrce. A tak čteme: „I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem (dosl. před tváří Hospodina Boha) uprostřed stromoví v zahradě.“ (Genesis 3:8) Výše uvedená slova žalmisty jsou nám proto povzbuzením do chvil, kdy selžeme, abychom si v srdci vzpomněli na Boží výzvu: Hledej mou tvář, dokud ji lze nalézt! Hledej mou milost a odpuštění, dokud je k mání! 

Neboť až jednou Bůh vskutku „skryje svou tvář“ před člověkem při Posledním soudu na znamení odsouzení (ve smyslu „Neznám vás, jděte ode mě!“), už nebude nikoho, ke komu by šlo se odvolat, nikoho, kdo by mohl zvrátit věčné Boží rozhodnutí.

A tak raději uzavřeme toto zamyšlení třetím obratem spojeným s Boží tváří. Mojžíšův bratr Áron a jeho potomci (kteří sloužili po něm jako veleknězi) dostali kdysi od Hospodina přesná slova, kterými měli lidu žehnat. My toto tzv. „áronovské požehnání“ také slýcháváme na konci bohoslužeb. Zní: „,Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.‘ Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám“, dodává Hospodin (Numeri 6:24-27).

„Rozjasnění Boží tváře“ nad námi je vyjádřením Boží otcovské radosti, kterou Bůh z nás má a kterou i my chceme vnímat a zažívat. Jeho jas prosvětlí naše chmury. Vzpomeňme si na chvíle, kdy jsme jako děti viděly usmívající se tvář svého táty nebo mámy, třeba po nějakém vystoupení. Nebo někdy z ničeho nic, když jsme si třeba hrály, a táta vešel do pokoje a začal si hrát s námi, na tváři zářivý úsměv. Byly jsme v té chvíli možná ty nejšťastnější děti na světě.

Připomeňme si však, že rozjasněnou a zářící Boží tvář nezažíváme proto, že jsme sami byli dost hodní a zasloužili si to. Na Boží usměvavou tvář můžeme hledět pouze proto, že Bůh v nás nalezl zalíbení, že Bůh se v lásce rozhodl pro nás! Proto také Jeho Syn, Ježíš, jak je psáno, jako bezhříšný velekněz za nás „vstoupil až před Boží tvář“ (Židům 4:14, 9:24). Obětoval svůj svatý život, „aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony“ (Koloským 1:22).

Při křtu na nás Hospodin vložil své jméno, jméno Otce, Syna i Ducha svatého, abychom věděli, že Jeho tvář nad námi vždy svítí… že ji můžeme hledat nejen jako služebníci tvář královu, ale jako děti tvář otcovu!… že nás nikdy neodvrhne od své tváře, ale že jednoho dne ji spatříme v plné slávě a majestátu. Ano, i my budeme v lásce a úctě „líbat Syna“ (jak říká Žalm 2:12), podobně jako kdysi dávno, když byl ještě malý, ho líbala Marie. Amen.