Milí přátelé, stavitelé života -
Už 120 let stojí budova školy, ve které se nyní nacházíme. Znamená to mj., že nikdo z nás ještě nebyl na světě, když naši předci pokládali její základní kámen. Nikdo z nás si nepamatuje, když byla tato škola stavěna v tehdejší vsi jménem Skvrňany náhradou za starou školu. Ta již prostorově nestačila na stále rostoucí počet místních dětí, tak jak se lidé dělnických profesí stěhovali sem a do okolí kvůli blízkosti Škodových závodů.
Připomeňme si několika snímky historii této budovy: Fotografie z počátku 20. století… Skvrňanská náves od Vejprnického potoka… Celá víska pohledem od Karlova… V jeden čas (kolem roku 1920) byla školní budova rozdělena na dvě části – na Chlapeckou školu a Dívčí školu…
Uvažme, že budova tu stojí desítky let, přečkala dvě světové války, různé politické režimy, … A někdy její osud visel doslova na vlásku, např. při posledním náletu r. 1945, o kterém se píše v tehdejší školní kronice toto: „Dne 25. dubna prožilo město Plzeň nejhorší bombardovací nálet. Byly shozeny tříštivé a zápalné pumy. Těžce byly poškozeny Škodovy závody, Skvrňany a Karlov. Školní budova nebyla však zasažena, třebaže bezprostřední okolí školy bylo poškozeno. Okna skoro všechna vytlučena, okenní rámy zlámány, dveře vyvráceny, kabinety poškozeny.“ (JUBILANT, str. 13)
Budova zůstala stát na svém místě a byla nadále využívána. Pár let po sametové revoluci prošla změnou majitele a rozsáhlou rekonstrukcí. Před několika lety k ní byla přistavěna i nová část. Dnes v budově funguje Základní škola Martina Luthera a Mateřská škola Klubíčko.
Já osobně považuji za pozoruhodné, když nějaké lidské dílo přetrvá takovou dobu, když stále funguje podle původního záměru a je lidem k užitku. Pro každou takovou stavbu jsou kromě kvalitního materiálu kriticky důležité její základy, podklad, na kterém je stavěna. Proč třeba nestojí domy na písčitém pobřeží? (Tam si postavíme akorát tak stan.) Proč naopak stojí hrady na skále? (Tam přetrvají staletí.) Lidé před stovkami let věděli o důležitosti pevného, stabilního, nepoddajného podloží pro stavbu svých obydlí.
Tuto všeobecnou znalost mohl proto Pán Ježíš použít při svém vyučování. Přirovnal lidský život ke stavbě, kterou si každý budujeme. Máme své hodnoty, sny a představy a plány a názory na svět a podle toho žijeme. Stavíme si zámky (někdy vzdušné), rozšiřujeme, přistavujeme, ženeme stavbu do výšky. A přitom často zapomeneme, jak důležité je ptát se, zda to, jaký život budujeme, má pevný základ! I pro sebeúspěšnější život může jednoho dne platit: „a padl, a jeho pád byl veliký“...
Budujeme grandiózní život, ale zapomínáme na jeho základy.
Ježíš kdysi vyprávěl podobenství o dvou stavitelích – o rozumném, který stavěl na skále, a o pošetilém, který stavěl na písku – a jeho pomocí nám chtěl sdělit dvě podstatné věci:
Za prvé, počítejte s tím, že do každého života přijde „povodeň“, „bouře“! Všimněte si, že na oba ty domy, na skále i na písku, se vrhly přírodní živly… Tak jako do života každého z nás přijdou události, které námi zatřesou, které vyzkouší pevnost toho, na čem jsme si zakládali. Takovou bouří může být cokoli: nevyléčitelná nemoc, naše vlastní nebo někoho blízkého; ztráta cenného majetku, obydlí; úmrtí někoho milovaného; zklamání (z druhých i ze sebe sama); selhání coby rodiče či manžela; nenaplnění představ a plánů...
Na každého přijdou zkoušky. Je jen otázkou kdy, a zda budu připraven. To, že následujeme Ježíše, nás nečiní nijak imunními vůči těžkostem! Když někdo přijde a řekne, že žil podle Ježíšových slov, a stejně dostal rakovinu, není to něco překvapivého. Ježíšova slova ho mohla dobře připravit na takovou událost, ne že by nutně zabránila, aby ta událost nastala.
Což souvisí s druhou věcí, které si všimněme: Aby nás Ježíšova slova opravdu připravila a podržela v čase bouře, aby „fungovala“ jako pevný skalnatý základ, je třeba se jich držet, přijmout je za své, jednat podle nich, plnit je, uvádět je do praxe! Nestačí je jenom vyslechnout a dost! Není rozdíl mezi tím, kdo slyšel, a nic si z toho nevzal, a tím, kdo neslyšel. Tak jako není rozdíl mezi tím, kdo umí číst, a nečte, a tím, kdo číst neumí. Říkám to dětem, které nečtou: Kdo nečte, nemá žádnou výhodu oproti tomu, kdo je negramotný. Stejně tak i slyšet Boží slova a jít dál jakoby nic, je totéž jako neslyšet. Vyjde to nastejno.
Kdo slyší Boží slova, ale nekoná podle nich, jako by je neslyšel.
Rozdíl způsobí teprve to, když si ta slova „přivlastníme“, když si je vezmeme k srdci a necháme je utvářet a přetvářet naše plány, naše sny, naše postoje, naše hodnoty. Jenom pak mohou ta slova docílit toho, k čemu jsou určena – přinesou hlubokou útěchu a povzbuzení v době bouří; umožní nalézt pevné pouto Boží lásky, kterým nic neotřese; dodají jistotu smíření a pokoje, kterou nic nenaruší; přinesou život, který sahá až za hrob.
Pán Ježíš nás vybízí, abychom stavěli na skále Jeho slova. Jsou to slova věčného života. Jsou to slova do praxe, žádná suchá teorie. Během těžkostí a životních nesnází možná i u nás dojde na „vytlučená okna“, „zlámané rámy“ a „vyvrácené dveře“, ale důležité je, že „budova“ naší duše bude zachována na věčnost. Amen.